V dnešní době je ve světě spousta pohádek, filmů, povídek a příběhů na motivy vánočních svátků pro děti a mládež. Vyjmenujme si jen některé z nich. Například kreslené pohádky, jako Polární expres či známé Ledové království. Dále pak některé české pohádky, vysílané převážně v době adventu. Pokračovat můžeme americkým Kevinem ze Sám doma, zeleným děsivým skřetem Grinchem, jenž Vánoce zpočátku absolutně nesnášel, až třeba po Ukradené Vánoce světoznámého Tima Burtona.
Štědrý den se pomalu ale jistě blížil. Čím blíž ale byl, tím víc jsme musely se sestrou držet uzdu svým emocím. Byly jsme netrpělivé a zvědavé, kolik dárků dostaneme. Domem se čím dál častěji linula vůně perníčků, vanilkových rohlíčků, purpury a vonných svíček. Za okny se klidně snášely k zemi sněhové vločky. Na skleněné tabulky oken mráz kreslil nádherné obrazce.
Jmenuji se Patrik a můj život by byl zřejmě na romány, než kratičkou povídku. Dokonce si troufám říct, že by to mnohdy byly snad i dechberoucí knihy, nesoucí název například „Láska, štěstí a sláva“, „Zrada, bolest a pády“, „Má láska je půvabné monstrum“ nebo „Znovuzrození starého dobrého rebela“. Názvů jsem schopen vymyslet bezpočet, pokusím se je proto shrnout do jediného, krátké příběhu.
Tak tohle jsou Holešovice. Čtvrť, kde jsem před mnoha lety vyrůstal, hned u Vltavy, v ulici Mladé Gardy, kterou po Sametové revoluci přejmenovali na Tusarovovu, stejně jako Ortenovo náměstí. Vlastně nezáleží na tom, jak a co přejmenovali. Na první pohled se toho totiž zase až tolik nezměnilo. Samozřejmě, domy mají nové fasády a není vše tolik jednotvárné jako já staré doby. Jako tenkrát.
Otrhaný žebrák před výlohou sedí,
mladý vrah v kravatě, co nemá život
před sebou, jen to ještě neví.
Zbědovaný veterán z války o nohy přišel ve Vietnamu,
co pozbyl síly více
starý pár vchází do nemocnice.
Ani ve snu mě nenapadlo, že se budu aktivně zajímat o oblast vězeňství a nořit se do institutu podmíněného propuštění. Okolnosti tomu bohužel chtěly jinak.
„Na, žer, ty hajzle“, ozvalo se za mohutnými železnými dveřmi, malým oknem pro výdej stravy letěla do místnosti miska s jídlem, v které po dopadu na zem zůstalo asi tak na dvě lžíce. Zbytek se nacházel na podlaze v prostoru tzv. tureckého záchodu, rozuměj díry do země ze silně znečištěnými keramickými nášlapy na chodidla.
Pronikavý zvuk budíku, stojícího na nočním stolku, se vpíjí do snů staré ženy. Celou noc nemohla spát. K ránu pak na malou chvíli zabrala a z podivných změtí obrazů ji vysvobodilo až bolestivé zaúpění hodin. Je právě 3:15 a za okny je hluboká noc.
Jmenuji se Marcel. Před nástupem trestu jsem já, moje dnes už bývalá přítelkyně a naše dvě dcery žili ve Zlíně v krásném a útulném baťovském domku. Myslím, že jsme žili dobře, přítelkyně byla stoprocentní máma. Já jsem pracoval jako kamioňák. Jezdil jsem hlavně do zahraničí, takže jsem nebýval moc doma, jen na víkendy, ale ty vždycky utekly dost rychle. Snažil jsem se zkrátka vydělat pro rodinu co nejvíc peněz a to se mi taky dařilo.
Když u nás před lety jedno sychravé listopadové ráno zazvonila hospodářská kriminálka a po důsledné prohlídce domu odvedli tátu k výslechu a cely předběžného zadržení, celý život se nám v tu chvíli obrátil naruby. Nejen, že to pro nás byla v té době naprosto nepředstavitelná situace, o které jsme neuvažovali ani v těch nejdivočejších představách. Najednou jsme zjistili i to, že vůbec nevíme, CO TO JE VAZBA, JAK DLOUHO MŮŽE TRVAT, KDY SE ZASE UVIDÍME, JAK SE BUDEME DOMLOUVAT A HLAVNĚ, CO NÁS JEŠTĚ MŮŽE ČEKAT.
Už je to rok, co jsem opustil věznici v srdci Slavkovského lesa a byl na vlastní žádost přemístěn do věznice blíže k domovu poblíž města chmele. Z mého pohledu se mi hned po příjezdu věznice v Novém Sedle v porovnání s věznicí v Horním Slavkově jevila jako příjemnější místo pro trávení dnů, měsíců a roků nesvobody. Je pravda, že někteří vězni mají jiný názor. Ale to je jejich věc. Třeba spoluvězeň Frantík. Ten je skálopevně přesvědčen, že věznice v Novém Sedle je nejhorší věznicí ve střední Evropě. Svůj názor je ochoten hájit doslova do krve, přestože v jiné věznici, s výjimkou pár týdnů na vazbě v Praze na Pankráci, za sedm let nikdy nebyl. V jeho názoru ho nezviklá ani spoluvězeň, který přijel z věznice Bytíz u Příbrami a na otázku, jaké to na Bytízi je, lakonicky odvětil: „Pánové, no hrůza! Na Bytízi je taková bída, že tam i cigáni jsou bílí!“
Strana 1 z 2