Říkají mu Revo, pokud má nějaké jméno, tak neznám nikoho, kdo ví, jak zní. Je to prostě Revo, dealer, který je známý v širokém okolí. A teď sedí na jeho poměry v hodně luxusním BMW před čtyřhvězdičkovým hotelem u nás ve městě a čeká. Čekání si krátí jak jinak než-li tím, že si dává čáru perníku. Je čtvrtého prosince, patnáct hodin, a Revo už od rána přemýšlí, čím je dnešek výjimečný, ale nemůže na nic přijít. Kontroluje si nos v zrcátku a vidí dvě obrovské černé oči. Vzpomene si na mámu, ta mu vždycky říká: „Vypadáš jak ufon.“ Nos dobrý. Ale Eliška bude na to, jak vypadá, určitě reagovat.
Připadáš si, že jsi sám, se všemi těmi svými odlišnostmi,
maličkostmi a emocemi do nebe volajícími.
Tak to jsi asi také uvězněný v mlze jako bludný Holanďan.
Pro mé omyly a pochybení,
snadné rozhodně není,
získat o dění ve světě informace,
jó být za mřížemi není legrace.
Právě jsem si napustil do dvou desetilitrových kbelíků vodu jako závaží k chystanému cvičení. Pochopitelně jsem do nich dal nejdříve vždy po jednom sáčku na odpadky a po jejich naplnění je zavázal, abych vodu hned v průběhu první série nevylil. Od jisté doby to tak dělám pokaždé. Bylo pozdní odpoledne, velice podobné ostatním pozdním odpolednům onoho týdne.
Jmenuji se Jaroslav a psát jsem chtěl už jako malý. Již tenkrát to byl můj nevětší sen a já, jako cílevědomý mladý muž, jsem si šel tvrdě za jeho dosažením. To, že právě kvůli psaní zůstanu navždycky sám, to jsem opravdu nevěděl.
Strana 1 z 8
- Jste zde:
-
Rodiny vězňů
- Tvorba odsouzených
