Pro mé omyly a pochybení,

snadné rozhodně není,

získat o dění ve světě informace,

jó být za mřížemi není legrace.

Od té doby, co začala válka na Ukrajině, mi připadá společnost rozdělená na dvě poloviny. První co se snaží Ukrajincům pomoci, soucítí s nimi a podporuje je, a druhá, která na ně nadává, obviňuje z toho, že nám berou práci, bydlení a můžou za plno nepříjemností, a stát jim dává ještě peníze. Některé hlasy zachází až tak daleko, že mohou za drahé energie, plyn a veškeré zdražování. Myslím, že oni válku, nebo jak to nazývají „agresi,“ nezačali.

Jmenuji se Jaroslav a psát jsem chtěl už jako malý. Již tenkrát to byl můj nevětší sen a já, jako cílevědomý mladý muž, jsem si šel tvrdě za jeho dosažením. To, že právě kvůli psaní zůstanu navždycky sám, to jsem opravdu nevěděl.

Když se člověk narodí, jestli chce, nebo ne, vstoupí mu do života lidé, kterým se říká rodina. Rodinu si vybrat nemůžeme a o to větším překvapením pro nás může být. Narodila jsem se jako první dcera do naší rodiny a zároveň jsem se stala první vnučkou. A tady se také zrodila má celoživotní ochranná křídla jménem babička…