Ve 14. století se Francie potýká s morem a aby tato katastrofa měla ještě horší tvář, je krutá zima. Ta nejhorší, co za posledních sto let Francie zažila. Seina protékající Paříží, je zamrzlá. To, jak živ, nikdo z lidí nezažil. Na okrajích zamrzlé řeky se choulí labutě. Marně čekají, až řeka roztaje. Mnoho jich už zemřelo, prostě umrzlo. Paříž se proměnila v město duchů. Movitá šlechta a každý, kdo mohl, město hromadně opouští. Kočáry v panice uhání po dlažebních kostkách pařížskými ulicemi. Kočí zběsile mlátí do zapřažených koní. Rána za ranou. Zmatená zvířata udupávají každého, kdo jim stojí v cestě. Povozy a kočáry přejíždějí mrtvé ležící na zemi, ale i živé, kteří zoufale zvedají ruce na znamení, že ještě žijí.

Píše se rok dva, nula, dva, dva,

Evropa už dávno není svobodná.

Pandemie, nařízení, restrikce,

k smrti vystrašený důchodce.

Dobrý den, vážení čtenáři,

dovolte, abych se Vám představil. Jmenuji se Ladislav Cichý a jsem vězeň odsouzený k desetiletému trestu. Můj příběh začíná v návštěvní místnosti, abych to upřesnil, je to místnost, kde je hodně odsouzených, za kterými přijedou jejich příbuzní, přátelé. Kdo má to štěstí, manželka, přítelkyně. Mě navštívil kamarád, který přijel z daleka.

Krajinou mojí duše kus cesty ušels,

Tvůj kůň v ní ještě kluše, tvůj stín jí slušel.

Tvé slzy vláhu daly vyschlému kraji,

Naše slzy zhmotňovaly touhu po ráji.

Srdce pankáčovo je v Bibli vyryto.

Četl jsem jí, na mou věru.

Šel světem bez ničeho.

Jen pár hadrů měl a jinak nic.

Také měl pár přátel.

Každý člověk ve svém životě někam směřuje a chce něco vytvořit. Děláme maximum pro to, abychom zabezpečili svoje rodiny, vychovali co nejlépe své děti a celkově se pokud možno snažíme co nejvíce přiblížit globálnímu pohledu na štěstí. Karel nebyl jiný. Již víc jak pětadvacet let pracoval ve své zastavárně. Tento byznys rozjížděl se svým tátou, jeden čas spolupracovali, jeden čas soupeřili a je jen těžko posoudit, který z nich byl úspěšnější.

Sedíme u stolu všechny, co se k němu vejdem a oknem vzhlížíme k obzoru. Každá má ten svůj – plný plánů a přání, touhy po svobodě a v jeho velikosti se odráží velikost duše. Před oknem je strom, krásný smrk – ten majestátný strážce zbytků přírody, o hodně důstojnější než bachař.

Kdysi dávno mi moji rodiče vyprávěli starý příběh, o kterém se místní lidé na této opuštěné vesnici báli hovořit. A když, tak zcela potichu. Už je to hodně dlouho, co se zde ztratil místní farář. Prostě se jednoho dne nevrátil z kostela a víc ho už nikdo nespatřil.

Do spoře osvětleného pokojíku nakukoval srpek měsíce a přetlačoval svit malé lampičky v místnosti. Hvězdnatá obloha rozsypala své perly v plné kráse do světa a vlahý větřík mírně pokyvoval větvemi rozsochatého ořešáku za oknem. Pohybující se větvoví vykreslovalo v pokoji pitoreskní obrazce na stěnách a malovalo pokřivené stíny na protější zdi od okna. V posteli přikrytá bílým prostěradlem s modrým lemem ležela dívenka se žlutým šátkem na hlavě, mělce oddychovala, spala.

Dříve, než se rozečtete do tohoto krátkého článku, definujte prosím sami o sobě pojem „bezpečný vztah“. Existuje vůbec nějaký? A může vtah vzniknout za mřížemi, když ani v civilním životě neexistuje vztah s doživotními zárukami?

Štědrý den se pomalu ale jistě blížil. Čím blíž ale byl, tím víc jsme musely se sestrou držet uzdu svým emocím. Byly jsme netrpělivé a zvědavé, kolik dárků dostaneme. Domem se čím dál častěji linula vůně perníčků, vanilkových rohlíčků, purpury a vonných svíček. Za okny se klidně snášely k zemi sněhové vločky. Na skleněné tabulky oken mráz kreslil nádherné obrazce.

V dnešní době je ve světě spousta pohádek, filmů, povídek a příběhů na motivy vánočních svátků pro děti a mládež. Vyjmenujme si jen některé z nich. Například kreslené pohádky, jako Polární expres či známé Ledové království. Dále pak některé české pohádky, vysílané převážně v době adventu. Pokračovat můžeme americkým Kevinem ze Sám doma, zeleným děsivým skřetem Grinchem, jenž Vánoce zpočátku absolutně nesnášel, až třeba po Ukradené Vánoce světoznámého Tima Burtona.