Tak tohle jsou Holešovice. Čtvrť, kde jsem před mnoha lety vyrůstal, hned u Vltavy, v ulici Mladé Gardy, kterou po Sametové revoluci přejmenovali na Tusarovovu, stejně jako Ortenovo náměstí. Vlastně nezáleží na tom, jak a co přejmenovali. Na první pohled se toho totiž zase až tolik nezměnilo. Samozřejmě, domy mají nové fasády a není vše tolik jednotvárné jako já staré doby. Jako tenkrát.
Otrhaný žebrák před výlohou sedí,
mladý vrah v kravatě, co nemá život
před sebou, jen to ještě neví.
Zbědovaný veterán z války o nohy přišel ve Vietnamu,
co pozbyl síly více
starý pár vchází do nemocnice.
„Na, žer, ty hajzle“, ozvalo se za mohutnými železnými dveřmi, malým oknem pro výdej stravy letěla do místnosti miska s jídlem, v které po dopadu na zem zůstalo asi tak na dvě lžíce. Zbytek se nacházel na podlaze v prostoru tzv. tureckého záchodu, rozuměj díry do země ze silně znečištěnými keramickými nášlapy na chodidla.
Ani ve snu mě nenapadlo, že se budu aktivně zajímat o oblast vězeňství a nořit se do institutu podmíněného propuštění. Okolnosti tomu bohužel chtěly jinak.
Pronikavý zvuk budíku, stojícího na nočním stolku, se vpíjí do snů staré ženy. Celou noc nemohla spát. K ránu pak na malou chvíli zabrala a z podivných změtí obrazů ji vysvobodilo až bolestivé zaúpění hodin. Je právě 3:15 a za okny je hluboká noc.
Strana 5 z 8