„Na, žer, ty hajzle“, ozvalo se za mohutnými železnými dveřmi, malým oknem pro výdej stravy letěla do místnosti miska s jídlem, v které po dopadu na zem zůstalo asi tak na dvě lžíce. Zbytek se nacházel na podlaze v prostoru tzv. tureckého záchodu, rozuměj díry do země ze silně znečištěnými keramickými nášlapy na chodidla.

Po mém uvěznění jsem přišel  o kontakt s dětmi. Kontaktoval jsem proto spolek Za branou, aby mi pomohli kontakt s dětmi obnovit. Díky radám, známkám i kreditu na volání z vězení od nich jsem postupně docílil toho, že jsem měl návštěvy dětí z dětského domova.

Pronikavý zvuk budíku, stojícího na nočním stolku, se vpíjí do snů staré ženy. Celou noc nemohla spát. K ránu pak na malou chvíli zabrala a z podivných změtí obrazů ji vysvobodilo až bolestivé zaúpění hodin. Je právě 3:15 a za okny je hluboká noc.

Už je to rok, co jsem opustil věznici v srdci Slavkovského lesa a byl na vlastní žádost přemístěn do věznice blíže k domovu poblíž města chmele. Z mého pohledu se mi hned po příjezdu věznice v Novém Sedle v porovnání s věznicí v Horním Slavkově jevila jako příjemnější místo pro trávení dnů, měsíců a roků nesvobody. Je pravda, že někteří vězni mají jiný názor. Ale to je jejich věc. Třeba spoluvězeň Frantík. Ten je skálopevně přesvědčen, že věznice v Novém Sedle je nejhorší věznicí ve střední Evropě. Svůj názor je ochoten hájit doslova do krve, přestože v jiné věznici, s výjimkou pár týdnů na vazbě v Praze na Pankráci, za sedm let nikdy nebyl. V jeho názoru ho nezviklá ani spoluvězeň, který přijel z věznice Bytíz u Příbrami a na otázku, jaké to na Bytízi je, lakonicky odvětil: „Pánové, no hrůza! Na Bytízi je taková bída, že tam i cigáni jsou bílí!“