Ani ve snu mě nenapadlo, že se budu aktivně zajímat o oblast vězeňství a nořit se do institutu podmíněného propuštění. Okolnosti tomu bohužel chtěly jinak.

Pronikavý zvuk budíku, stojícího na nočním stolku, se vpíjí do snů staré ženy. Celou noc nemohla spát. K ránu pak na malou chvíli zabrala a z podivných změtí obrazů ji vysvobodilo až bolestivé zaúpění hodin. Je právě 3:15 a za okny je hluboká noc.

„Na, žer, ty hajzle“, ozvalo se za mohutnými železnými dveřmi, malým oknem pro výdej stravy letěla do místnosti miska s jídlem, v které po dopadu na zem zůstalo asi tak na dvě lžíce. Zbytek se nacházel na podlaze v prostoru tzv. tureckého záchodu, rozuměj díry do země ze silně znečištěnými keramickými nášlapy na chodidla.

Po mém uvěznění jsem přišel  o kontakt s dětmi. Kontaktoval jsem proto spolek Za branou, aby mi pomohli kontakt s dětmi obnovit. Díky radám, známkám i kreditu na volání z vězení od nich jsem postupně docílil toho, že jsem měl návštěvy dětí z dětského domova.