Od té doby, co začala válka na Ukrajině, mi připadá společnost rozdělená na dvě poloviny. První co se snaží Ukrajincům pomoci, soucítí s nimi a podporuje je, a druhá, která na ně nadává, obviňuje z toho, že nám berou práci, bydlení a můžou za plno nepříjemností, a stát jim dává ještě peníze. Některé hlasy zachází až tak daleko, že mohou za drahé energie, plyn a veškeré zdražování. Myslím, že oni válku, nebo jak to nazývají „agresi,“ nezačali.
Tu druhou skupinu moc nechápu. Ukrajinci si to přece nevybrali, jen utíkají před válkou, před opravdovým střílením, bombami, raketami a bůhvíčím ještě. Zajímalo by mě, kdo z těch, co na ně nadávají, by mělo odvahu zůstat v centru takového dění. Třeba přímého raketového útoku. Některé záběry zmasakrovaných domů, bloků, ulic jsem měl možnost shlédnout a alespoň pro mě to byla dost síla.
Já osobně chápu, že utíkají, že mají strach, či jiné pohnutky. Měl jsem možnost několik Ukrajinců za poslední dobu poznat, např. jednoho dospělého muže, který mi na otázku, co tu dělá, proč nebojuje za jejich zem, řekl:
„Jsi blázen? Já žiju v pohraničí s Ruskem, celý život mám mezi Rusy plno kamarádů, snad i rodinu a v žádném případě do nich nepůjdu střílet, to raději budu někde ve vězení, ale to prostě nemohu.“
Sám jsem měl Ukrajince vždy spojené s představou – dělníci na stavbě, bydlící u nás na horších ubytovnách, po práci většinou opilí, prosté lidi, se kterými nemáte úplně potřebu být v kontaktu a přicházet do styku.
Za poslední dobu už je vnímám jinak, pár jsem jich poznal, měl možnost poznat, za což jsem velmi rád. Konkrétně i jednoho studenta ekonomie a dalšího studenta IT. Oba i jiní, se kterými jsem přišel do styku po začátku války – agrese, tedy s přílivem uprchlíků, jsou za mě skvělí lidi, hrdí, ochotní, hodní. Rozhodně bych je rád měl za přátele a klidně si troufám napsat na celý život. Ze situace na Ukrajině jsou sami dost zoufalí, měli tam své domovy, práci či vzdělávání, své životy.
Myslím, že si určitě zaslouží naši pomoc a pozornost, přes to, že tato situace má na naši zem a společnost nepříznivý dopad. Kdo z nás by v dnešní době stál o to jít bojovat proti zcela jistě šílenému Putinovi?
Pamatuji si na dobu, kdy u nás byla branná povinnost, myslím, že na rok, a pamatuji si, co všichni vymýšleli, aby se tomu mohli vyhnout. Různé úrazy, nemoci, úplatky, hlavně získat modrou knížku. Jednalo se tehdy pouze o rok mimo domov, s nějakými pravidly a nepohodlím, disciplínou. Určitě nehrozilo to, že vás někdo rozstřílí, zmrzačí, zabije.
Myslím, že tito lidé, naposled zmínění, by určitě znovu hledali způsob, jak se boji vyhnout. Vůbec, kdo dnes stojí o to po sobě někde střílet?
Za mě: určitě v jakékoli podobě Ukrajincům – uprchlíkům, pomáhat v rámci možností, i když to je třeba na náš úkor, a to píši i po tom, co mi pravděpodobně kvůli uprchlické krizi bylo odmítnuto přidělení městského bytu, který bych opravdu potřeboval. Vždy ve mně zazvoní celá má nervová soustava, když slyším, jak na ně někdo obecně nadává a dává jim za vinu to či ono.
Za mě rozhodně pomoci uprchlíkům. To je můj názor.
Petr Rébl, VV Pankrác
