Když se člověk narodí, jestli chce, nebo ne, vstoupí mu do života lidé, kterým se říká rodina. Rodinu si vybrat nemůžeme a o to větším překvapením pro nás může být. Narodila jsem se jako první dcera do naší rodiny a zároveň jsem se stala první vnučkou. A tady se také zrodila má celoživotní ochranná křídla jménem babička…
Malá, útlá žena už v té době s prošedivělými vlasy, vlídným pohledem a doslova zlatým srdcem na dlani. Postupem času se stala tou nejsilnější rukou v mém dosavadním životě, co jsem si jako dítě neuvědomovala. Silné vzpomínky na babičku se začaly ukládat do mé paměti od období čtyř let. Konečně mi začaly růst vlasy, neboť do této doby jsem vypadala jako „malý skin“, a stávala se ze mě malá slečna.
Bydleli jsme asi 200 km od babičky a naše navštěvování probíhalo spíše sporadicky, a tak byla pro mě babička vzácností. Jednoho dne přišel tatínek z práce, usmál se na mě, vzal mě do náruče a řekl:
„Zítra k nám přijede babička.“ Mé oči se rozzářily radostí.
„Půjdeš se mnou zítra k autobusu vyzvednout babičku?“ pokračoval a pokládal mě z náruče na zem.
„Ano, ano.“ vykřikla jsem.
Radostně jsem začala pobíhat po celém bytě, tancovala a zpívala si, čímž jsem dala svému tatínkovi jasnou odpověď. Můj jásot se linul celým bytem. Toho večera jsem vůbec nemohla usnout, převalovala jsem se na posteli a zvědavě nakukovala do okna, jestli je už konečně ráno. A tak jsem se dočkala. Maminka mě musela několikrát převlékat, protože jsem se chtěla babičce moc líbit. Konečně jsme vyrazili.
Na stanici jsme dorazili včas, ale autobus pořád nikde. V té době ještě neexistovaly žádné mobilní telefony, notebooky, nebo internet jako je to dnes, takže nám nezůstávalo nic jiného, než čekat, dokud autobus nepřijede. Nervózně jsem pobíhala kolem tatínka a dotěrně se ho dotazovala, kdy už konečně přijede ten autobus.
„Tati, tati, kdy už přijede ten autobus?“ naléhala jsem na tatínka a tahala jsem ho za rukáv.
„Vydrž, vždyť se dočkáš! A přestaň kolem mě běhat.“ odpověděl mi nervózně.
Najednou se za rohem objevil modrobílý autobus a přibližoval se k zastávce, kde jsme čekali.
„Babička! Babička je tady.“ vykřikla jsem radostně.
Autobus zastavil, otevřely se dveře a mezi množstvím vystupujících lidí, kteří se opět setkali se svými blízkými, byla i „ona“… moje babička. Jak sestupovala po schodech z autobusu, vyskakovala jsem do výšky a volala na ni, aby nás dobře viděla.
„Babi, babičko! Tady jsme.“
Usmála se na mě tak krásně a laskavě, jak to uměla jenom ona. V okamžiku, kdy vystoupila, pevně jsem ji chytla za ruku a tahala ji směrem k našemu zelenému trabantu, o kterém se říkalo, že je vyrobený snad z bakelitu a jeho hráškově zelená barva evokovala v lidech pocit, že si musí při jeho shlédnutí poskočit pro štěstí.
Tatínek se chtěl také přivítat s babičkou, jeho maminkou, ale já mu nedala šanci. Usmíval se na nás, ale já jsem už seděla na zadním sedadle zeleného trabantu vedle babičky, zahltila ji spoustou dětských otázek a vyzvídala, co je v „oné“ proslulé velké hnědé tašce, kterou s sebou babička při každé návštěvě nosila.
Chlubila jsem se jí svými narostlými vlásky a mocně se k ní tulila. Babička už byla předem o všem informována od tatínka, který jí každé dva týdny posílal dopisy, aby o nás vše věděla. Neměli jsme doma telefon. Přijeli jsme domů, kde se moji rodiče s babičkou přivítali, a já jsem otravně poskakovala od zvědavosti kolem všech, abych zjistila, co mi babička přivezla.
„Jen počkej, beruško, dočkáš se.“ promluvila na mě vlídným hlasem a přitom hladila mé vlásky. Její hlas mě dokázal nejen uklidnit, ale i zastavit a přimět poslechnout na slovo, jak říkával můj tatínek – „bez remcání.“
Babička si v klidu vypila s rodiči čerstvě uvařenou kávu, která provoněla celý byt. Mluvila s nimi o tom, z jakého důvodu měl autobus zpoždění. Dodnes miluji vůni čerstvě uvařené kávy.
Konečně vstala od stolu, podívala se na mě a řekla:
„Tak pojď, beruško. Podíváme se, jestli je v té velké tašce, na kterou se pořád díváš, také něco pro tebe.“
Vyskočila jsem z malé židličky, v očích mi zazářily jiskřičky a tatínek s maminkou to hned se smíchem komentovali. Babička se uvelebila v mém pokojíčku, hned mě ujistila, že budeme spinkat spolu a pomalu rozepínala zip na záhadné hnědé tašce. Postupně vytahovala samé stužky, berušky, růžičky do vlasů, sponky, čelenky a různé šatičky, které ladily k mým blonďatým vláskům, a já se do nich okamžitě zamilovala.
Měla jsem tak velkou radost, že jsem nevěděla, co dříve vzít do ručiček. A hned jsem si oblékala šatičky, ze kterých jsem nemohla spustit oči. Po chvíli vešel do pokojíčku tatínek a podal babičce do ruky krabici převázanou červenou stužkou. Zpozorněla jsem. U toho obletování a poskakování kolem ní jsem si ani nevšimla, že nějakou krabici přivezla.
Tatínek si přisedl k nám, podal babičce krabici a s tajemným úsměvem na tváři čekal. Maminka stála mezi dveřmi, usmívala se a řekla:
„Tak si to přece otevři. Na co čekáš?!“ Zvědavě všichni čekali na moji reakci.
„To je pro mě?!“ zeptala jsem se se zatajeným dechem.
„Ano.“ Odpověděla babička a dívala se na mě.
S velkou zvědavostí jsem rozvazovala stužku na krabici a svýma malýma ručkama trhala balicí papír, kterého se ne a ne zbavit. Konečně jsem dobojovala s krabicí, otevřela víko a oči mi zářily, jako bych našla ten největší poklad. Byly tam kolečkové brusle…
V té době a mém věku to bylo doopravdy jako poklad, protože věci byly k dostání jenom stěží a už třeba jenom pomeranče, které v dnešní době koupíme v jakémkoliv supermarketu, byly takzvaným „podpultovým zbožím.“
„Ty jsou moje?“ zeptala jsem se, jako bych viděla zázrak.
„A koho asi, ty trdlo naše.“ ozval se tatínek a maminka se smála nad tím, jak zářím jako lampión.
Skočila jsem babičce kolem krku, pusinkovala ji, poskakovala kolem tatínka a maminky a umírala jsem zvědavostí, kdy je půjdeme vyzkoušet.
„Tati, tati, tak řekni, kdy půjdeme ven?“ naléhala jsem.
„Neboj se, zítra půjdeme všichni spolu.“ odpověděl mi klidným hlasem.
Kolečkové brusle jsem uložila vedle postele, babičku vedle sebe do postele, aby mi někam neutekla a zaspala v její náruči.
Dodnes nevím, kde se ve mně vzala ta touha bruslit, ale pravdou je, že mi to zůstalo do dospělosti. O dva roky později jsem už stála na krasobruslařských bruslích, ty byly zase od mé babičky, která se velmi těšila z mých malých prvotních úspěchů. Vstávala jsem velmi časně ráno, abych mohla za přísného dohledu trenéra a mého tatínka bruslit. Moc mě to bavilo.
O rok později jsem nastoupila do první třídy základní školy a můj život zásadně změnil. Nejen tím, že jsem začala chodit do školy, ale hlavně tím, že se narodil můj bratr a to s těžkým onemocněním – dětskou mozkovou obrnou.
Pozornost mých rodičů se chtě – nechtě v plné míře soustředila na něj. Já musela přestat bruslit, protože tento sport byl velmi časově náročný a tatínek už neměl tolik času, aby mě dvakrát za den odvezl na stadion trénovat.
Můj malý bratr se od narození nedokázal obejít bez pomoci mých rodičů a tak to zůstalo dodnes. Už v té době jsem rodiče viděla jenom z „rychlíku“ a můj dětský, radostný smích a zář mých očí mizely v dáli. U nás doma nastal kolotoč operací bratra, pobyty v lázních střídaly pobyty v nemocnici a pro nás všechny nastalo těžké období.
Tehdy se stala babička tou nepodstatnější částí v mém životě. Byla pro mě vším. Nepřítomnost rodičů a časový pres provázený samotou kompenzovala moje babička různými dárečky a pozornostmi, aby udělala můj život hezčí. Rodiče mi však nahradit nedokázala.
Dospěla jsem ve všem nějak tak předčasně. Babička se mnou mluvila o všem důležitém místo maminky, která mi velmi chyběla hlavně v období dospívání. Dávala mi cenné rady. Spolužáci jezdili s rodiči na dovolené a já doma pomáhala s domácností. A všechny tyhle mé „životní křivdy“ vždy zpříjemňovala moje babička, která vytvářela snahu vynahradit mi vše, co mi život nedopřál. Vždy ocenila, že jsem si nestěžovala, jenom potichu akceptovala situaci doma.
Vryla se do mého srdce tak hluboko, že když ve svých 90. letech zemřela, nemohla jsem dýchat a několik dalších měsíců jsem se s tím nemohla smířit. Pouto, které se mezi námi roky vytvořilo, bylo velmi silné. Babička byla nedílnou součástí mého života a mám ji spojenou i nejdůležitějšími pojmy jako maturita, svatba a první byt… Malé i velké úspěchy sdílela se mnou. Byly jsme natolik propojené, že když se mi stalo v životě něco zlého, dokázala to vycítit a zavolala mi dříve, než jsem to stihla já sama.
V její poslední hodině, kdy ji můj tatínek držel v náruči a pevně svíral její ruku, byla její poslední slova:
„Já chci ještě vidět berušku…“ dopověděla a vydechla tatínkovi v náruči.
Já to bohužel nestihla, protože smrt i navzdory jejímu věku přišla nečekaně. Když jsem dorazila, tatínek svíral v náručí její už bezvládné tělo tak pevně, že jsme měli problém přesvědčit ho, aby ji už pustil. Naposled jsem pohladila její šedivé vlasy a s tou největší úctou k ní políbila její velmi studenou ruku.
Pro nás oba, tatínka i mě, byla tou nemocnější rukou v našich životech. Bezmoc a touha změnit smrt mojí babičky zanechala velké rány na mé duši a dodnes jsem se s jejím odchodem nevyrovnala. Tatínkovi z velkého zármutku vypovědělo srdíčko.
V bruslení jsem pod tíhou okolností nezůstala, ale pokud to mé babičce zdraví dovolilo, podporovala mě naplno v zálibě, která se později stala mým zaměstnáním a hrdě mě pozorovala na „prknech, která znamenají svět.“
Život plyne rychle, srdce mé babičky ztichlo a zanechalo hluboké stopy v tom mém. Babička mi dala do života světlo a věřím, že její andělská křídla mě budou ochraňovat do konce mého života.
V mém srdci máš to nepevnější místo.
Děkuji ti za vše… moje milovaná babičko.
Marta Abdelkarim, Věznice Opava
