Ve 14. století se Francie potýká s morem a aby tato katastrofa měla ještě horší tvář, je krutá zima. Ta nejhorší, co za posledních sto let Francie zažila. Seina protékající Paříží, je zamrzlá. To, jak živ, nikdo z lidí nezažil. Na okrajích zamrzlé řeky se choulí labutě. Marně čekají, až řeka roztaje. Mnoho jich už zemřelo, prostě umrzlo. Paříž se proměnila v město duchů. Movitá šlechta a každý, kdo mohl, město hromadně opouští. Kočáry v panice uhání po dlažebních kostkách pařížskými ulicemi. Kočí zběsile mlátí do zapřažených koní. Rána za ranou. Zmatená zvířata udupávají každého, kdo jim stojí v cestě. Povozy a kočáry přejíždějí mrtvé ležící na zemi, ale i živé, kteří zoufale zvedají ruce na znamení, že ještě žijí.

black death ged2062e70 1920

V postranních uličkách, které jsou spleteny do katakomb, zůstávají jen žebráci. Ti, kteří zatím přežili. Strhávají hadry ze všudypřítomných mrtvol a pálí všechno, co oheň pohltí. Vážou si nohy do onucí, několik vrstev, aby neumrzli. Choulí se v hromadách zapáchajících hadrů, oheň je drží při životě. Nad Paříží poletí mohutná mračna černých havranů. Slyší nářek a pláč umírajících. Řev ptáků na obloze je tak hlasitý, že není slyšet vlastního slova. Zpívají svou havraní píseň smrti. V jedné z těchto tmavých uliček plné mrtvol, výkalů a zápachů se krčí u malého ohně „Mrzák“. Je tak silně zohaven, jak na duši, tak na těle, že se lidi straní. Nenávidí lidi a jeho znetvořenou jednookou tvář, shrbené tělo zdeformované nohy. Ihned po narození se ho matka zřekla, hodila ho prasatům do koryta. Kde ho sedlák našel s prasaty a vychoval. Jedl pomeje s prasaty a pil vodu s prasaty a jen co dovršil osmi let, sedlák ho začal  prodávat. Prodával ho těm nejperverznějším klientům, co v Paříži žili. Těmto psychicky nemocným lidem se zmrzačené tělo malého chlapce líbilo. Přímo je vzrušovalo. Dokázali ho hromadně bezcitně znásilňovat několik dní a nocí za sebou. Dokud Mrzák neomdlel vyčerpaností. Sedlák na Mrzáka také často v podnapilém stavu pouštěl své lovecké psy. Psi sedláka mohou za jeho zmrzačený život. Ukousli mu prsty na levé ruce, připravili ho o oko na tváři a zohyzdili mu celé tělo. Celá léta musel Mrzák u sedláka trpět, byl ponižován, zesměšňován. Nic jiného nezažil. Záviděl psům, které sedlák před ranním honem hladil po hřbetě.

Jednoho dne žena i dcera sedláka onemocněly. Začalo to nevinnou horečkou. Druhý den obě zemřely. Totálně zničený sedlák už čtvrtý den pije. Jen se malátně potácí a chvílema se plazí bezvládně na podlaze. Psi už čtvrtý den, zavření v kotcích, nedostali nažrat. Jejich nářek je slyšet po celé vesnici. Mrzákova chvíle pomsty nadešla. Dvacet let čekal, už nehodlá čekat ani minutu. Chmurná mračna na obloze spustila vydatný déšť. Zvony v kaplích odbíjejí desátou hodinu večerní. Mrzák opouští pod rouškou tmy chlév. Jeho shrbená a zohavená postava svírá v ruce vidle. Jednou silnou ranou, mířenou do hrudi psa, zvíře na místě zabíjí. Druhý pes vztekle zakusuje své zuby do násady. Mrzák mu vidle z psí tlamy vytrhne a zabodne je psovi do krku. Vydatný déšť a hlasitá bouře přehluší psí nářek. Pocity Mrzáka byly nepopsatelné. Usmrtit někoho, kdo mu celý život ubližoval je krásný osvobozující pocit, který Mrzák cítil po celém těle.  Za hřmění bouře vstupuje přikrčen do místnosti na statku. Zde si uvědomil, že tu nikdy nebyl. Zesnulá manželka a dcera sedláka, se Mrzáka nade vše štítily. Malá Kosseta se v dětství bavila tím, že se svými kamarády házeli po Mrzákovi kamení.

     Sedlák je schoulen do křečovité polohy na podlaze. Žije ještě vůbec? Ptá se Mrzák sám sebe. „Přece bys mě Bože, nepřipravil o to, abych já mu vzal život. Mám na to právo. A to mi nemůžeš odepřít. Mám na to větší právo, než sama smrt. Ty to víš Bože…moc dobře to víš.“

Mrzáka lačný pohled po sedlákově smrti prozradil kocour, ano, ten kocour, kterého malá Kosseta tak milovala. Začal na znetvořenou osobu v místnosti zlostně prskat. Sedlák se pohne a snaží se z podlahy zvednout. To se mu nepodaří, zůstává klečet. Ještě stále měl zavřené oči. Mrzák stál před ním, jen kousek od jeho obličeje. Chtěl se naposledy podívat do očí někomu, kdo z něho udělal netvora. Někomu, kdo mu vzal možnost cítění, lásku, duši i srdce. Jakmile sedlák otevřel oči a uviděl před sebou zmrzačenou postavu, uvědomil si, že to jsou jeho poslední chvíle života. Mrzákův krvavý pohled v očích ho v tom jen ujistil. Sedlák, smířen se svým osudem povídá: “Až mě zabiješ, tak mé utrpení skončí. Odejdu za svou milovanou dcerou a ženou, ale tvoje utrpení Mrzáku neskončí nikdy!“ V tu chvíli mu Mrzák zabodne zuřivě nůž do hrdla a podřeže ho tak, jak ho sedlák učil podřezávat prasata. Sedlák se kácí na dřevěnou podlahu. Rána silně krvácí. „To je krve, jako z prasete,“ pomyslí si mrzák. Sedlák chraptí v kaluži krve. Ta černočerná krev se rozpíná do velké kaluže. Je cítit nasládlý zápach. Sedlák přestal chrčet, je konec. Kocour seskakuje ze stolu a opatrně obchází ležícího sedláka, a přitom z Mrzáka nespustí zrak. Jako kdyby v jeho očích byla také provinilost. Možná, že se snaží Mrzákovi pohledem říci: „Bravo, Mrzáku, bravo. A kdo nám teď dá najíst ty hloupý netvore. Na to jsi zapomněl, ty žebráku.“ Černý kocour se žlutě svítícíma očima jako dvě hořící svíčky ve tmě byl zcela určitě dílem ďábla. Mrzák přemýšlel, jestli ho zabije také, ale proč. Už dnes nechce zabíjet. Stojí nad sedlákem s nožem v ruce a sleduje kocoura, jak s chutí chlemtá ještě teplou krev z podlahy. „Oba půjdeme do pekla kocoure, na to se připrav!“

     Mrzáka pocity byly různé, ale lítost nad tím, co právě udělal, převažovala. „Jak to, že je mi líto někoho, kdo mi celý život ubližoval? Bože odpověz mi! Mám být přece šťastný, ale já nejsem šťastný, pláču. Nevím, jestli pláču nad tím sedlákem nebo nad sebou. Sedlák mě přeci vychoval, byl to můj otec. Já jsem byl jeho zmrzačený syn a on můj zlý otec. Ale jeden k druhému jsme patřili. Já za ním pláču, odpusť mi to Bože!“

     Když Mrzák doplakal nad svým činem, rozlil petrolej z lampy, zavěšené na zdi a celé stavení podpálil. Podpálil i chlévy s živými prasaty. Navždy opouští toto místo, nechce se ani ohlédnout za hořícím statkem. Ploužil se pryč, neznámo kam. Mrzákovo utrpení zde skončilo, ale ví, že jinde ho čeká. Sám sedlák mu to předpověděl. Ještě v dáli slyšel zoufale kvičící prasata, která hoří v chlévech zaživa.

     Paříž Mrzák znal dobře, jezdil tam každý víkend se sedlákem na náměstí Revolution, kde spolu prodávali vepřové maso. Ale tato Paříž se proměnila v peklo s poloumírajícími lidmi. Všude je jen nářek, zápach, rozdělané ohně, panika, spousty mrtvol. Mrzák se snažil najít si místo, kde bude zcela sám. Věděl, jak jsou lidé zlí, kdyby ho spatřili. Proto se schovával pod kápí z vepřové kůže. Skoro každá ulička byla obsazena. Lidé se zahřívali, nevšímaje si mrtvol, ležících kolem nich ani těch, kteří ještě kolem rozdělaných ohnišť žili, ale přitom už byli mrtví.

     Po úzkých ulicích pobíhá splašený kůň. Zvíře je totálně vyčerpané. V boku mezi žebry má zabodnutý jakýsi kůl. Ti, co ještě mohou, se ho snaží zabít. Hází po něm dlažebním kamením a mlátí ho palicemi. Jeden z útočníků se mu snaží silným úderem násady, kterou svírá v rukou, přerazit přední nohy. Zvíře se vyčerpaností ani nebrání. Padá k zemi, kde ho hlouček zoufalců mlátí vším, co mají po ruce. Ještě za živa, kdy byl kůň zcela při smyslech, ho porcují. Každý si chce urvat z ještě živého zvířete co největší kus masa, aby sám přežil.

     V jedné postranní uličce, kde místy protékají pramínky zapáchající stoky, se Mrzák rozhodl usadit. Prochází uličkou. Hned u kraje sedí stařena, která v rukou svírá dítě. Dítě je evidentně už dlouho mrtvé. Až při detailnějším pohledu na ženu Mrzák pochopil, že to není stařena, ale docela mladá dívka nebo mladá matka mrtvého dítěte. Opodál sedí další lidé, kteří se zahřívají malými ohni. V tmavých uličkách jim není vidět do tváří. Jen malé světlo z ohnišť jim na chvíli osvítí jejich zoufalé tváře, kde každému z nich je vidět v očích obrovská snaha přežít. Ta touha přežít je pro Mrzáka něco, co vůbec nechápal. Nechápe její sílu, díky které ti lidé stále drží při životě. Mrzák se tisíckrát modlil k Bohu, aby zemřel. Mnohokrát si chtěl vzít život. Nechápe, proč to neudělal. „Copak ten život je tak krásnej, že stojí za to žít?“ ptá se Mrzák. „Co je na životě tak krásnýho Bože, co to ti lidé mají v očích za touhu žít?“

     Ti lidé, kteří ve městě zůstali, většinou ubožáci, se snažili přežít. Rabovali domy a stavení boháčů, kteří své domovy v panice opustili. Každý hledal potravu, protože „cennosti“ v této situaci neměli cenu vůbec žádnou. Mrzák v noci za úplňku procházel okraje řeky, kde sbíral vše, co led a mráz uvěznil a zabil. Jednoho obzvlášť mrazivého večera při hledání potravy Mrzák zaslechl nedaleko od sebe velkou ránu na mostě a potom nářek koní. Spěchal se tam podívat, aby sám ukořistil malý kousek z tonoucích zvířat. Ale když dorazil na místo, kde byl zcela sám, bylo vše jinak. Krásný kočár se dvěma koňmi přerazil zábradlí na mostě a spadl do řeky. Silná vrstva ledu pod tíhou kočáru a koní popraskala. Koním už byly vidět jen potápějící se hlavy. Kočár byl pod vodou už celý a táhl ke dnu i zoufalá zvířata. Mandlové oči koní se zoufale na Mrzáka dívaly. Ten sledoval jejich prosebný výraz. Byla to krutá scéna. Ale život přece krutý je.

Když se Mrzák vracel po okraji řeky zpět, náhle zaslechl sténání. Sice slabé, ale zřetelné. Při měsíčním světle a bílé noci, kdy bělavý sníh odrážející se do očí jako křišťálový lustr, se Mrzák nemohl zorientovat, odkud sténání přichází, ale zaslechl ho znova a za malou chvíli opět. Vracel se tedy zpět po břehu a slabý hlásek byl slyšet zřetelněji. Pak na chvíli ustal a dlouho nebylo slyšet nic. Zaposlouchal se tedy do noci pod úplňkem a náhle znovu slyšel to zoufalé naříkání. Napadlo ho, že bude muset vstoupit dál na zamrzlou řeku. I když vrstva ledu byla silná, mohlo se stát, že by pod ním popraskala. Ano, bylo to někde v dáli na řece. „Musím riskovat! Co já mohu ztratit, Bože? Svůj život? Jestli mě řeka pohltí, budu jen rád.“ Vstupuje do té bílé tmy, led na řece se zdá být silný. Vstupuje hlouběji a nářek je zřetelnější. Už jen malý kousek. „Bože, kde jsi?“ Náhle pár metrů před sebou vidí na zamrzlé řece něco ležet. A jak se opatrně přibližuje, poznává lidskou postavu. Ano, je to nemohoucí tělo. Přiblížil se opět o kousek a najednou stojí nad naříkajícím tělem. „Bože!“ vyhrkl do mrazivé tmy. Byla to dívka. Mladá, krásná dívka, oděná do sněhově bílých šatů. Se zamrzlou vrstvou ledu naprosto splývala. Ležela tam jako překrásná sněhová vločka, která pláče, že chce zpět na oblohu. Ležela tam jako anděl, kterému namrzla křídla a on se nemůže hýbat. Mrzák se v úžasu na to překrásné stvoření dívá a dočista paralyzován její krásou se nemůže ani pohnout. Dívčiny oči byly zavřené, byla v polospánku a jen někdy slabě zasténala. Mrzák si uvědomil, že jí jde o život a musí rychle jednat, než ji mráz zcela pohltí. Dívku rychle zvedl z ledové země a přehodil si ji přes rameno. Nic nevážící stvoření už bylo zcela v bezvědomí. Snažil se co nejrychleji s dívkou dokulhat do své zapáchající uličky, kde zůstal už jen on a krysy. Ihned po příchodu dívku položil už k vyhaslému ohni a snažil se rozdělat oheň nový. Pochyboval, že její křehké tělo ještě ožije. Oheň začíná praskat, Mrzák ohřívá kusy ledu, bude potřebovat teplou vodu. Dívku přikrývá vším, co měl a sám ze sebe sundává vrstvy svého zapáchajícího oděvu a přehazuje přes ní. Sundává jí její střevíce z bílých zmrzlých nohou a ovazuje dívce nohy onucemi.

     Teď už je to v rukou Božích. Mrzák neví, jestli dívka spí anebo zemřela. Jen se na ni dívá, světlo z hořícího ohně zbarvuje její krásu jako barvy drahokamu vystaveného na přímé slunce. „Jak někdo může být tak krásný, Bože?“ Ta dívka, i její ušlechtilá tvář vypadá, jako by ji zhotovil slavný umělec z bílého mramoru. Mrzák se radši schovává v tmavém rohu, kam světlo z ohně nedosáhne. Kdyby se ta kráska náhle probudila a zahlédla by ho, nemuselo by to její spanilé srdce unést.  Mrzák se ze své tmy opatrně k spící dívce přibližuje. To, aby přiložil do dohořívajícího ohně. Na malou chvíli ho do tváře prosvítí stříbrný medajlonek, který měla dívka zavěšený na krku. Mrzák si přívěšek prohlíží a drží ho v nezmrzačené ruce. Medajlonek se dá otevřít na dvě strany. Byla tam kresba dívky, s nádherně upravenými vlasy. Dívka na tom obrázku byla tak nádherná, že začal prosit Boha, ať neumírá. Byla ještě tak mladá… „Bože!“ Při modlitbě za dívku si sundal kapuci a odhalil celou svou znetvořenou tvář. A jak se za dívku úporně modlil a držel přitom její přívěšek v ruce, náhle zvedl svou skloněnou hlavu a ležící dívka se na něho dívá. Ano, má otevřené oči a dívá se Mrzákovi z bezprostřední blízkosti do jeho znetvořené jednooké tváře. Nic neříká, jen její oči se na Mrzáka upřeně dívají. Pak na medajlonek, který drží v ruce a znovu na Mrzáka. Náhle z očí dívky vytryskly slzy a její nádherná tvář se změnila v zoufalý výraz. Ta kráska začala křičet a zoufale plakat ještě víc. Mrzáka nenapadlo nic jiného než se schovat do toho nejtmavšího koutu v místnosti. Dívka vstane a buší svýma drobnýma rukama do kamenné zdi a křičí u toho: „Pomozte mi prosím někdo, pomoc!“ V té tmě, kterou osvěcoval jen malý oheň, se nedokázala zorientovat. Myslela si, že je uvězněna zaživa v tmavém hrobě. Náhle se otočí na Mrzáka a začne křičet: „Ty netvore, co jsi udělal s mými rodiči, s mou matkou a s mým otcem? Kde jsou a kde jsem já, ty vrahu ohavnej? Já tě nenávidím, okamžitě mě pusť!“ Vezme do své ruky i navzdory hrozícímu popálení jeden dohořívající špalek a hodí ho po Mrzákovi. Potom další a pak následuje kamení, které leží u jejích nohou. Mrzák si kryje tvář, ale dívka házet nepřestává, její zoufalý pláč přitom Mrzáka děsí. Náhle přestane, zřejmě vyčerpáním. Sedne si na zem a tvář si položí do dlaní, jen pláče. Mrzák mlčky sleduje to krásné stvoření. Po krátké chvilce totálního vyčerpání dívka usíná. Mrzák ještě chvíli posečkal a když si byl jistý, že dívka usnula, tak se k ní opatrně přiblížil. Věděl, že na rukou bude popálená. Opatrně se k dívce přiblíží. Ano spí, může jí, ničím nerušen, popálenou ruku ošetřit. Když si byl jistý, že se dívka za krátkou chvíli neprobudí, dlouze a lačně si ji začal prohlížet. Bál se sám sebe, aby ho něco zlého nenapadlo, aby dívce neublížil. „Bože, to ne, jaké by to bylo potrestání za ni! Ani samo peklo by mě nechtělo.“ Musel své černé myšlenky zastavit. Myšlenky netvora byly stále silnější, ovládaly ho. „Bože, pomoz mi!“ Její rodiče zemřeli, utopili se v tom honosném kočáře, který řeka pohltila i s koňmi. Dívka jen zázrakem vypadla z kočáru. „Ta dívka neví, ale já ano, že ji nikdo hledat nebude. Je sama, opuštěná, jako já. Mohu jí ublížit, pomoci se zde nedovolá. Mohu ji během pár vteřin zlomit vaz a pohodit ji mezi ostatní ležící mrtvoly. Chci ji strašně moc, je tak nádherná, ta šíje, jako srny, které jsem podřezával, když byly chyceny do pytláckých ok. Já neměl nikdy styk s žádnou dívkou, ukájel jsem se jen na mladé prasnici ve chlévech, jako ubohé zvíře. Jaké by to bylo s tak nádherným stvořením? Bože, zešílím! Zešílím z její krásy! Nenechám se ovládat démonem, musím se vzpamatovat! Bože pomoz mi, ať té dívce neublížím!“ Mrzák přiložil do dohořívajícího ohně, zkontroloval dívce popálenou ruku a snažil se ji zavázat do mokrého obvazu tak, aby ji nevzbudil. Dívka stále spí, napadlo ho, že odkryje zakrytý východ do uličky, aby dívka, až se probudí, uviděla světlo a mohla odejít. Mrzák ji zde nemohl držet, zešílel by dočista z její krásy. Ublížil by jí. Ta dívka pro něj byla tak velké pokušení. Už skoro nad ránem, kdy mrazy byly nejsilnější, se dívka probouzí. Když se začala probouzet, ihned spatřila světlo. Vstane a odchází, na Mrzáka se ani nepodívá. Mrzák si po krátké chvíli uvědomil, že nemá žádnou šanci tam venku přežít. A proto se vydal za ní. Snažil se, aby ho nespatřila. Blížil se za ní, jako netvor za svou kořistí. Dívka ví přesně, jakým směrem má jít. Vstupuje do velkého domu na náměstí. Poloprázdný dům byl totálně rozkraden. Dívka si až teď uvědomila závažnost katastrofy, která Francii potkala. Mrzák byl schován pod schody domu a sledoval smutný a zoufalý výraz dívky, její bezmoc v očích. Tu náhle slyší hlasy a jak do domu přichází dva muži. Zřejmě v domě bydleli a snaží se tam, jako každý, přežít. Když vstoupili do místnosti a spatřili tam stát tu dívku, oba zmlkli. Dívka se na ně dívá a oni, uchváceni její krásou se dívají na ni. „Kde jsou moji rodiče?“ zeptá se kráska a jeden z mužů ji po dlouhé odmlce odpoví: „Jsou mrtví, spadli do řeky, mysleli jsme si, že jste se utopila s nimi.“ Dívka si zpětně vše přehrává a ano, začíná si vše pomalu vybavovat. Vzpomíná si, jak její matka otevírá dveře potápějícího se kočáru a křičí: „Vyskoč mé dítě, zachraň se má dcero, vyskoč Julie!“, vystrčí dceru na poslední chvíli ven, než řeka kočár pohltí. Vzpomíná si i na Mrzáka, který ji zvedá ze země. „Zachránil mi život, ano, to ten mrzák mě našel.“ Potom se podívá na zavázanou ruku, kterou měla spálenou. Na nohy, kde místo střevíců má onuce, které jí před mrazem chrání. „Nebýt jeho, tak už jsem dávno mrtvá. A já po něm házela kamením. Vše si uvědomuji. Co se stalo s Paříží, co budu dělat bez rodičů?! Je mi sedmnáct let, kam mám jít? Bože, pomoz mi!“ Začne plakat a chce z domu odejít. Z toho, co z domu zbylo, už jí nic pěkného nepřipomíná. Jeden z mužů ji ale vstoupí do cesty. Mrzák vše pod schody sleduje. Zbystřil, situace se mu začala nelíbit. Jůlie muži řekne: “Pusť mě prosím!“ A muž ji odpoví: „Kam bys chodila, tam venku zemřeš.“ Julie se ho snaží odstrčit. Muž ji však chytne ruku. Jůlie se vyprostí a do muže strčí, ale muž neustoupí ani o krok. Mrzák vytahuje svůj řeznický nůž a je připraven. Jůlie muže uhodí do obličeje, ale ten jí ránu vzápětí oplácí. Julie padá k zemi, jako list papíru. Mrzák už na nic nečeká. Po schodech, i navzdory jeho zmrzačení, vybíhá neuvěřitelnou rychlostí, vztek v něm zuří, je úplně šílený, jako dravá šelma, která má svou kořist na dosah. Neustále se mu před očima promítá, jak Julii ten muž silně uhodil. „Zabiju ho, mám neovladatelnou chuť ho zabít!“ Vběhne do místnosti celý odhalen, to, aby mu kápě neoslepovala v boji jeho jednookou tvář. Oba muži s úlekem ustoupí vzad. Jeden, ten, který uhodil Julii, vykřikne: „Proboha, kdo to je?“ Mrzák přiskočil dvěma velkými skoky k muži a zabodnul mu nůž až po rukověť do břicha. Muž okamžitě padá k zemi. „Bože, pomoz mi!“ Julie se probouzí. Vstává z podlahy. Její pohled směřuje do tváře Mrzáka. Vidí jeho krvavý pohled, plný nenávisti a chuti zabíjet. Slyší a vidí umírajícího muže na podlaze, v kaluži krve. Vše pochopí, že Mrzák zabíjí jen kvůli ní. Mrzák se jí snaží pohledem říct, že ten muž ji přece uhodil. „Musím ho zabít, Julie!“ Dívka pláče: „Nech ho žít, nezabíjej ho, prosím tě o to!“ Mrzák neslyší, nechce slyšet. Jeho touha zabíjet už se nedá zastavit. Druhý muž měl dost času, aby se mezi tou krátkou chvílí, co se díval Mrzák na Julii, připravil. A to se mu stalo osudným. Ten muž také vytasil svůj nůž a silně dvakrát Mrzáka bodl zákeřně do zad. Ten cítil, jak mu chladná ocel proniká do těla. I navzdory bolesti se hbitě otočil a muže bodl dvakrát do žeber. Než dopadl k zemi, bodl ho ještě jednou. V tom pokoji byla všude krev. Julie s vytřeštěným výrazem panicky brečí: „Prosím tě přestaň, nezabíjej kvůli mně ty lidi, já tě prosím!“ Když Mrzák viděl, že muži nejsou schopni dál bojovat, odchází. Zakryje si svůj obličej, potřísněný krví a odchází z tohoto prokletého domu. Julie ještě stále pláče. Když se Mrzák na ulici ohlédne, tak vidí, že Julie jde za ním. Cítil, jak mu po celém těle stékají pramínky teplé krve, která za sebou zanechávala silnou krvavou stopu v bílém mrazivém sněhu. Konečně vstupuje do své postranní uličky. To už viděl mlhavě. Rychle rozdělal z posledních sil oheň a lehl si k němu. Na bodné rány na zádech se podívat nemohl, ale věděl, že jsou smrtelné. Julie vstoupí za ním a posadí se naproti němu. Utírá si slzy. „Ty jsi mě Mrzáku opět zachránil. Byl jsi mi nablízku jako tenkrát, když mě má matka vyhodila z toho potápějícího se kočáru, aby mi zachránila život. To ty jsi mě odnesl sem, do bezpečí. Já to vím.“ Mrzák se na Julii jen dívá. Je unavený. Potom usne a přeje si, aby už se nikdy neprobudil.

     Ještě si vzpomněl, že se na krátkou chvíli probudil a zdál se mu ten nejkrásnější sen v jeho životě. V tom snu měl hlavu v klíně překrásné dívky, která se mu snaží dát napít vody. „Cítím, jak mě hladí po zohavené tváři. Ta překrásná dívka se mne, Mrzáka, dotýká. Cítím její jemné doteky na své tváři. To jsem nikdy za svůj život nezažil. Bylo to tak krásné. Ta dívka se mne, Mrzáka, neštítila. Bože! Teď už vím, že v životě jsou natolik krásné věci, za které stojí žít. Teď už vím a chápu, tu touhu přežít, kterou měli ti zoufalí lidé v očích u toho ohně, kolem kterého jsem procházel a který jim osvěcoval tváře. Teď už vím, že život dokáže být i krásný. Sbohem Julie!“

Ladislav Cichý, Věznice Všehrdy

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit