Jmenuji se Jaroslav a psát jsem chtěl už jako malý. Již tenkrát to byl můj nevětší sen a já, jako cílevědomý mladý muž, jsem si šel tvrdě za jeho dosažením. To, že právě kvůli psaní zůstanu navždycky sám, to jsem opravdu nevěděl.

blogger gdb3620621 1920

V době, kdy jsem byl ještě malý kluk, chodil jsem do školy stejně jako spousta ostatních dětí. Kluky bavil tělocvik, holky zase výtvarná výchova. Kolektivně jsme pak doslova hltali například přírodovědu či zeměpis, v krajních případech pak občanskou výchovu, zejména hodiny zaměřené na pohlavní ústrojí a samotný pohlavní styk. Prostě a jednoduše, byli jsme banda nevycválaných a uhihňaných klacků, kteří se nadělali nespočet lotrovin.

Vzpomínám, jak Péťa přestřihl Aničce ramínka od její první podprsenky. Chudinka. Tolik plakala. Taky nezapomenu na to, jak se Radim díval pomocí zrcátka holkám pod sukně. Byl to největší lump ze třídy a dostat se do křížku s ním znamenalo vždycky jen potíže. Když měl okoukané všechny holky ze třídy, zkusil to i na naši češtinářku. Chodil potom po chodbě a vykládal, jakou barvu spodního prádla má právě paní učitelka na sobě. Získával za to u starších kluků nemalý obdiv.

Bylo mi vždy paní učitelky moc líto. Měl jsem totiž paní Svobodovou opravdu rád a byla pro mě jakýsi vzor. Čeština s ní mě opravdu bavila a způsob, jakým látku, převážně tedy literaturu, vysvětlovala, byl jedinečný. Dokonce jsem jako jediný z celé třídy znal nejen jména všech významných spisovatelů a básníků, názvy jejich nejznámějších děl, ale i letopočty, ve kterých žili.

Jako první ze třídy jsem měl přečtenou povinnou školní četbu a můj čtenářský deník byl na výbornou. Jakmile jsem totiž přišel ze školy, na rozdíl od mých vrstevníků, kteří kouřili své první kradené cigarety nebo tajně popíjeli alkohol, jsem s nohama složenýma pod sebou usedl do křesla a nořil se do příběhů mnohdy i dávného století. Neřešil jsem, zda to byl Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Puškin nebo Alois Jirásek… Miloval jsem knihy. Miloval jsem nikdy nevyřčené myšlenky a touhy lidí, jako jsem vlastně byl i já. Toužil jsem stát se jedním z nich. Toužil jsem stát se spisovatelem.

Moje maminka i tatínek byli vysoce postavení lidé, proto byli mou vášní poněkud zklamáni. Tatínek byl ředitelem ve význačné automobilce ve městě a maminka se řadila mezi manažery podobného podniku. Dodnes si myslím, že by ze mě měli nejradši alespoň lékaře, nebo právníka. Pokaždé, když jsem byl zabraný do některé ze svých knih, jen se smutnými výrazy tiše nakukovali do mého pokojíčku a marně lomili rameny.

„Prokristapána, co z toho kluka vyroste, táto? Vždyť nedělá nic jinýho, než že čte!“ lamentovala maminka. „Kdo to kdy viděl kluka číst?!“

„Neboj mamko, on nám z toho vyroste. Sice je kvůli těm nesmyslům v některých věcech trošku pozadu, ale uvidíš, že právě náš syn bude jednou zároveň i mým dědicem,“ uklidňoval tatínek maminku. To se na něj jen nepřesvědčivě dívala, ale mlčela.

Jednou po hodině dějepisu následovala hodina českého jazyka. Hned na úvod jsme psali krátký opakovací test. Výsledky jsme se měli dozvědět až druhý den, a tak jsme po zbytek hodiny probírali další novou látku české literatury.

Paní učitelka Svobodová trpělivě vysvětlovala všechny umělecké slohy od gotického, přes renesanční, barokní až třeba po impresionismus nebo dadaismus. Ke každé době řekla nejen typické rysy, ale právě i umělce a pár jejich děl.

Vždy, když jsem něčemu nerozuměl, moje ruka okamžitě vystřelila vzhůru se zvídavým dotazem. Dokázal jsem být jako na trní celé dlouhé minuty, než mě paní učitelka vyvolala.  

„Ano, Jaroušku?“ nastal právě takový okamžik.

„Paní učitelko, prosím vás, co to je psanec? To je někdo, kdo píše?“, ptal jsem se se zájmem.

Paní učitelka se jenom usmála a odpověděla: „Tak daleko jsme se přeci ale ještě nedostali. Psance budeme probírat nejdříve až příští týden.“

„To nevadí. Víte, doma už nemám žádnou nepřečtenou knížku,“ povzdechl jsem si, „a jestli je o někom, kdo píše… Jednou chci taky psát, víte?“ rozzářily se mi oči.

„Ty jsi kecka, viď? Napsat takovou knížku je hodně složité. Uvidíš, že až budeš větší, své sny určitě změníš,“ konejšila mě paní Svobodová.

„Ne ne! Uvidíte, že budu spisovatelem. A budu slavným spisovatelem, jako pan Tolstoj nebo náš Jirásek!“ zvěstoval jsem.

„Dobře, tak uvidíme za pár let, ano? Teď už dávej pozor!“ střelila po mně paní učitelka pohledem a dál se věnovala výuce.

Jenže dávat pozor bylo pro mě, mladého studenta, nyní téměř nemožné. Měl jsem totiž plnou hlavu onoho Psance. Dokonce už jsem sám sebe viděl, jak si rovnám archy popsaného papíru nebo jak s úsměvem a prázdnýma rukama vycházím přímo z nakladatelství. Viděl jsem téměř i své vlastní knihy za výlohami knihkupectví! Nedokázal jsem se soustředit vůbec na nic jiného, než na to, že se stanu psancem.

Ani po příchodu domů jsem nemohl myslet na nic jiného. Nedokázal jsem dokonce ani číst. Lehl jsem si, založil si ruce za hlavu a snil. Se svým nápadem do budoucna jsem se nepodělil s nikým. Uplynul týden a já jsem se dozvěděl, že psanec vlastně vůbec není ten, co píše. Člověk, který píše knížky je prostě a jednoduše spisovatel. Musím přiznat, že jsem z toho byl mírně rozladěný a zklamaný. Neztrácel jsem však naději a dál jsem toužil stát se alespoň oním spisovatelem.

Stále jsem se věnoval své literární vášni a svou energii jsem čerpal pouze z příběhů smyšlených postav. Do sešitu jsem si začal psát první poznámky, slovní obraty, nápadité rýmy. Cenil jsem si ho jako můj největší poklad. I proto jsem si ho pečlivě schovával vždy, když jsem svůj pokojíček opouštěl. Když mi bylo smutno, psal jsem, když jsem se radoval, psal jsem. Psaní se pro mě stávalo postupem času vším.

Jak se pomalu rok s rokem sešel, neřešilo se kolem mě nic jiného, než v jakém učebním oboru pokračovat. Věděl jsem, že Alenka bude studovat ekonomiku, aby mohla pracovat později po boku své maminky. Aleš chtěl opravovat auta, Patrik chtěl být pilotem, Zlatka zdravotní sestřičkou a Bětka dokonce veterinářkou… Paní učitelka se na nás, na své malé svěřence, dívala s láskou a obdivem. Byla na nás pyšná.

Jediný, koho se paní Svobodová nezeptala, čím chce být, až bude dospělý, jsem byl já. Jakoby se ke mně chovala s jakýmsi nezájmem či opovržením od doby, kdy se o mé největší touze dozvěděla. Velice mě to trápilo. Právě k této osobě jsem totiž tolik roků vzhlížel. Jak se zdá, byl to můj první životní omyl založený na citech. Najednou jsem se cítil být dospělým, snad až starým mužem. Unaveným a zklamaným.

Když jsem přišel domů ze školy právě v tento den, neměl jsem chuť se ani s nikým bavit. Rodiče jsem nepozdravil, našeho psa jsem nepohladil a mamince do hrnců na sporáku se také podíval. Se sklopenou hlavou jsem vešel do svého pokojíčku a zavřel dveře. Téměř okamžitě běžela maminka z kuchyně za tatínkem do pracovny, kde začala bědovat: „Táto, s tím naším klukem se něco děje. Nemluví, hlad nemá, dokonce ani nepozdravil! Rozumíš tomu? Náš vychovaný syn!“

„Prosím Tě, nevyváděj. Určitě je zamilovaný do nějaké holky a neví, jak na ní. Bude mu patnáct, to už má nárok, aby mu některá ukradla srdce,“ zlehčoval situaci otec.

„Nevím, nevím. Aby si snad ještě něco neudělal. Je toho plná televize a náš Jarek je pořád jen v tom pokoji… Bojím se o něj.“

„Dobře, zajdu se tam později podívat a promluvím s ním, když Ti to pomůže. Říkám Ti ale, že to nic není,“ načež maminku objal a umlčel polibkem.

Byl jsem ve svém pokoji zavřený jako tygr v kleci. Na druhou stranu to bylo mé jediné soukromí. Jakási svatyně, kam nikdo jiný nemohl. Moje útočiště. Moje skrýš. Vlastně jsem byl takovým psancem. Vyhnancem ze společnosti.

Bylo mi úzko, proto jsem si rozložil po stole i po posteli všechny své zápisky, obrázky udělených ocenění za literaturu, obrázky knih, které si chci přečíst, motivační knížky, články o vzrůstajících autorech a spoustu dalších nastřádaných pokladů. Tiše jsem se kochal. Přemýšlel jsem, zda jsem opravdu tak jiný, když se odlišuji jen svým životním cílem. Co je špatného na tom psát? I takoví lidé jsou přeci slavní, úspěšní a navíc o slavných spisovatelích se mluví dodnes. Kdo mluví o nějakém manažerovi, který žil před sto lety? Každý má přeci jiné myšlení, tedy jiný cíl stejně, jako jiný názor. Přesto se lidé akceptují. Tak proč tedy…?

Myšlenky mi hlavou vířily jedna za druhou neskutečnou rychlostí a já jsem se marně snažil ubezpečit svoji dospívající duši. V okamžiku, kdy však vrzla klika ode dveří, rychle se mé podvědomí stáhlo a já zpozorněl. Tohle nesmí nikdo vidět! V hlavě se mi jakoby rozsvítilo. Uslyšel jsem dva kroky. Dveře se zavřely.

„Jaroušku?“ uslyšel jsem otcům hlas.

„Děje se něco? Maminka si všimla, že jsi v poslední době nějaký zamyšlený. Je v tom nějaká holka?“ zajímal se otec.

„Ne tati, to je v pořádku,“ odpověděl jsem nepřejíc si nic jiného, než aby už odešel. Místo toho jsem však slyšel jeho kroky, jak se pomalu přibližují.

„Ale no tak. Jsi chlap jako já. Určitě ti můžu pomoct. Kdo jiný by tě měl lépe pochopit, než tvůj otec?“ Byl neoblomný! Stále se přibližoval a já jsem cítil, jak začínám pomalu, ale jistě panikařit. Díval jsem se na své poklady, na svou touhu a do očí se mi pomalu draly slzy.

„Ne tati, to je dobrý, opravdu. Dostanu se z toho. A kdyby ne, jsi jediný, za kým bych šel,“ ujistil jsem ho se širokým úsměvem a nenápadně jsem se snažil svého starostlivého otce vypoklonkovat.

Ten však, než aby spokojený odešel, udělal poslední dva kroky ke mně, ve snaze mě přátelsky obejmout, díky čemuž spatřil přes mé rameno vše, co jsem doposud úspěšně skrýval. Cítil se, jak ztuhl.

„Jarku, co to je?“ zeptal se příkře.

„Tati, já… vysvětlím ti to…,“ snažil jsem se situaci zachránit.

„Takže učitelka Svobodová měla pravdu! Máš plnou hlavu jenom těch nesmyslů! Okamžitě to všechno vyhoď a koukej na to zapomenout! Rozumíš?!“ křičel na mě a já nevěděl, co mám dělat.

„Ne, nevyhodím nic z toho! Je to něco mého, pomáhá mi to a jednou chci být spisovatelem! Slyšíš, tati? Budu slavný, děti se o mně budou učit ve škole, jako se já učím o nich a …,“ chtěl jsem nabrat do plic novou dávku energie, ale otec byl rychlejší.

„Mě žádní tví pisálci nezajímají! Slyšíš? Můj kluk nebude psát žádné pohádky! Tss, že prý slavný! A co třeba H. Ford? Nebo Bentz? Na ty se snad zapomnělo? Hned zítra tě omluvím ze školy a půjdeš se mnou do firmy. Je na čase začít tě připravovat. Ukážu ti, co a jak a odpoledne vypíšeš přihlášku na školu automobilního průmyslu!“ postavil mě otec tvrdě před hotovou věc.

„Ale já nechci!“ křičel jsem už i já.

„Nestojím o tvoji firmu, tvoje práce mě nezajímá a hnusí se mi vaše snobské chování! Chci se živit tím, co mě baví a rozhodně to nejsou pohádky! Půjdu, na jakou školu budu já chtít a ty ani nikdo jiný mi v tom nezabráníte!“ V očích jsem měl slzy, hrdlo stažené a celý jsem byl plný nenávisti. Zároveň jsem byl ale také plný odhodlání se svého snu už za žádnou cenu nevzdat.

V tu chvíli otec, rudý vzteky svým rozhořčením, až děsivě ztichl. Atmosféra v mém pokoji se dala krájet. Elektrické výboje doslova jiskřily všude kolem nás. Nakonec otec do krutého, hrůzu nahánějícího ticha promluvil jako první svým ledově klidným hlasem.

„Dokud bydlíš pod mojí střechou, budeš dodržovat moje pravidla. Jestli si chceš dělat věci po svém, prosím, ale dělej si je někde, kde na to budou zvědaví. Dveře máš otevřené!“ Otočil se a s vážnou tváří z pokoje odešel.

Najednou jsem nevěděl, co mám v nastalém tichu vlastně dělat. Posadil jsem se na postel a obličej si schoval do dlaní. Dlouho jsem jen tak seděl a mlčel. V hlavě jsem měl úplně prázdno. Nechtěl jsem udělat unáhlené rozhodnutí, věděl jsem však také, že když si za svým snem nepůjdu od prvopočátku, nikdy jej nedocílím.

Hodiny jsem si lámal hlavu, hodiny jsem zvažoval pro a proti na každé straně. Věděl jsem, že když se podřídím otcově vizi a převezmu rodinný podnik, nikdy nebudu šťastný. Na druhou sem věděl, že když se teď sbalím a půjdu si za svým snem, nikdy mi otec neodpustí. Nepromluví se mnou slovo, jak dlouho bude živ a mamince pukne srdce žalem.

Ani jsem nepostřehl, o kolik se posunuly hodinové ručičky, a že venku již panuje temná noc.

„Když to neudělám teď, už to neudělám nikdy,“ šeptal jsem si. Vlastně to byla věta, která rozhodla.

Ve vteřině jsem popadl batoh, do kterého jsem naházel jen poskrovnu svých věcí. Základní oblečení, blok, propisku, poslední rozepsaný deník, úspory z mého prasátka a nakonec společnou rodinnou fotografii.

Tehdy jsem netušil, kam vlastně půjdu, ale to, že mě mé kroky dovedly k otcově matce, byla nejspíš vysvobozením pro nás pro všechny. Dělala nám prostředníka a tak, i kdy jsem se stal vyhnancem z vlastní rodiny, věděl jsem všechno, co se děje s mými rodiči a oni se zase nemuseli strachovat o mě. Babička nám základní informace podávala.

Nadále jsem chodil do školy, a i když se mi paní učitelka Svobodová už nevěnovala tolik, kolik bych si přál, se zatnutými zuby jsem školu ukončil a s vyznamenáním. Ve volném čase a o prázdninách jsem psal krátké povídky nebo básničky. Na podzim jsem začal studovat literaturu. Začal jsem také oslovovat první redakce a brzy jsem v ruce držel první výtisk časopisu, ve kterém jsem měl rovnou dva krátké příběhy.

Snad jen proto, že jsem se nevzdal, mi pár let na to vyšla celá sbírka povídek. A ne jediná. Mám jich dnes na kontě celkem pět.

Babička zemřela před třemi roky. A já… Zůstal jsem v bytě po ní a píšu. Píšu sám, všechny své myšlenky, pocity. Píšu svůj sen, ovšem zbaven veškeré tolik potřebné lásky. Píšu vyhnán do zatracení samoty, navzdory tomu, že věřím, že můj otec na mě je nakonec pyšný. Nejsem si však jist, zda budu mít kdy tolik sil to ještě změnit. Je pro mě snazší vžít do ruky papír a přemýšlet o tom, je-li veškerá cena našim skutkům přiměřená.

Lucie K., Věznice Opava

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit