Ve 14. století se Francie potýká s morem a aby tato katastrofa měla ještě horší tvář, je krutá zima. Ta nejhorší, co za posledních sto let Francie zažila. Seina protékající Paříží, je zamrzlá. To, jak živ, nikdo z lidí nezažil. Na okrajích zamrzlé řeky se choulí labutě. Marně čekají, až řeka roztaje. Mnoho jich už zemřelo, prostě umrzlo. Paříž se proměnila v město duchů. Movitá šlechta a každý, kdo mohl, město hromadně opouští. Kočáry v panice uhání po dlažebních kostkách pařížskými ulicemi. Kočí zběsile mlátí do zapřažených koní. Rána za ranou. Zmatená zvířata udupávají každého, kdo jim stojí v cestě. Povozy a kočáry přejíždějí mrtvé ležící na zemi, ale i živé, kteří zoufale zvedají ruce na znamení, že ještě žijí.
Píše se rok dva, nula, dva, dva,
Evropa už dávno není svobodná.
Pandemie, nařízení, restrikce,
k smrti vystrašený důchodce.
Krajinou mojí duše kus cesty ušels,
Tvůj kůň v ní ještě kluše, tvůj stín jí slušel.
Tvé slzy vláhu daly vyschlému kraji,
Naše slzy zhmotňovaly touhu po ráji.
Dobrý den, vážení čtenáři,
dovolte, abych se Vám představil. Jmenuji se Ladislav Cichý a jsem vězeň odsouzený k desetiletému trestu. Můj příběh začíná v návštěvní místnosti, abych to upřesnil, je to místnost, kde je hodně odsouzených, za kterými přijedou jejich příbuzní, přátelé. Kdo má to štěstí, manželka, přítelkyně. Mě navštívil kamarád, který přijel z daleka.
Srdce pankáčovo je v Bibli vyryto.
Četl jsem jí, na mou věru.
Šel světem bez ničeho.
Jen pár hadrů měl a jinak nic.
Také měl pár přátel.
Strana 2 z 8
- Jste zde:
-
Rodiny vězňů
- Tvorba odsouzených
