Od té doby, co začala válka na Ukrajině, mi připadá společnost rozdělená na dvě poloviny. První co se snaží Ukrajincům pomoci, soucítí s nimi a podporuje je, a druhá, která na ně nadává, obviňuje z toho, že nám berou práci, bydlení a můžou za plno nepříjemností, a stát jim dává ještě peníze. Některé hlasy zachází až tak daleko, že mohou za drahé energie, plyn a veškeré zdražování. Myslím, že oni válku, nebo jak to nazývají „agresi,“ nezačali.
Když se člověk narodí, jestli chce, nebo ne, vstoupí mu do života lidé, kterým se říká rodina. Rodinu si vybrat nemůžeme a o to větším překvapením pro nás může být. Narodila jsem se jako první dcera do naší rodiny a zároveň jsem se stala první vnučkou. A tady se také zrodila má celoživotní ochranná křídla jménem babička…
Píše se rok dva, nula, dva, dva,
Evropa už dávno není svobodná.
Pandemie, nařízení, restrikce,
k smrti vystrašený důchodce.
Ve 14. století se Francie potýká s morem a aby tato katastrofa měla ještě horší tvář, je krutá zima. Ta nejhorší, co za posledních sto let Francie zažila. Seina protékající Paříží, je zamrzlá. To, jak živ, nikdo z lidí nezažil. Na okrajích zamrzlé řeky se choulí labutě. Marně čekají, až řeka roztaje. Mnoho jich už zemřelo, prostě umrzlo. Paříž se proměnila v město duchů. Movitá šlechta a každý, kdo mohl, město hromadně opouští. Kočáry v panice uhání po dlažebních kostkách pařížskými ulicemi. Kočí zběsile mlátí do zapřažených koní. Rána za ranou. Zmatená zvířata udupávají každého, kdo jim stojí v cestě. Povozy a kočáry přejíždějí mrtvé ležící na zemi, ale i živé, kteří zoufale zvedají ruce na znamení, že ještě žijí.
Dobrý den, vážení čtenáři,
dovolte, abych se Vám představil. Jmenuji se Ladislav Cichý a jsem vězeň odsouzený k desetiletému trestu. Můj příběh začíná v návštěvní místnosti, abych to upřesnil, je to místnost, kde je hodně odsouzených, za kterými přijedou jejich příbuzní, přátelé. Kdo má to štěstí, manželka, přítelkyně. Mě navštívil kamarád, který přijel z daleka.
Strana 2 z 8