Právě jsem si napustil do dvou desetilitrových kbelíků vodu jako závaží k chystanému cvičení. Pochopitelně jsem do nich dal nejdříve vždy po jednom sáčku na odpadky a po jejich naplnění je zavázal, abych vodu hned v průběhu první série nevylil. Od jisté doby to tak dělám pokaždé. Bylo pozdní odpoledne, velice podobné ostatním pozdním odpolednům onoho týdne.

Již důkladně rozcvičen jsem se šel instinktivně podívat z okna, jestli se neblíží dozorce, nebo jiný zaměstnanec vězeňské služby, který by mi mohl trénink pokazit svojí přítomností, a zrovna v té chvíli na nádvoří vjížděla černá dodávka se zatmavenými okny. Měla na nich umně vyvedený zlatý nápis s názvem pohřební služby.

„Havrani už jsou tady!“ zavolal jsem na Davida. Společně jsme se pak dívali, jak nám vozidlo mizí ze zorného pole a míří ke vchodu na zdravotní středisko. Ten den umřel Franta ze skladu.

Byl toho zase plný kriminál. Po každé takové události nemají místní nic jiného na práci, než řešit co se stalo, jak se to stalo, dohadovat se proč, anebo kdo byl u toho. Každý si pak k získané informaci přidá kousek svého a šíří ji dál. Jen po cestě z práce jsem si vyslechl hned tři verze, jak ten „někdo ze skladu“ skonal. Oni ani neznali jeho jméno.

Je pravda, že Franta Nováček byl nenápadný chlapík. Starší prošedivělý muž s lupenkou, menšího vzrůstu a na pohled slabého ducha. Vždy, když míjel na chodbě ostatní, díval se do země a s nikým se moc nebavil. Podle některých jeho spolubydlících toho za posledních několik měsíců moc nesnědl, jen pil kávu a kouřil cigarety. Podle jiných byl těžce nemocný. Podle dalších obojí s tím, že věděl, že brzo umře a tak už mu na nějaké životosprávě tolik nezáleželo.

Pravda je taková, že se v onen den, po svojí další cigaretě, odebral do prádelny, která je ve druhém podzemním podlaží skaldu, se slovy že jde rozdýchat to cigáro a tam, hned pod schody mezi dveřmi, doslova upadl na zem a už se neprobudil. Bylo mu 53. Ani přes krkolomnou snahu místních sestřiček a poté externího záchranného týmu se ho nepodařilo vrátit do bdělého stavu.

Po obědě, na cestě z jídelny, která se nachází v podlaží právě mezi skladem a zdravotním střediskem, jsme pak už jen zahlédli na schodech jednoho ze záchranářů s neobvyklým igelitovým pytlem v ruce. K čemu ho měl, nám došlo až později. Po následné pitvě se ukázalo, že Franta měl zkornatělé tepny a všechny orgány takřka v rozkladu.

Následující pracovní den jsem přišel na dílnu, převlékl se a šel si vypít svůj ranní čaj na své obvyklé místo u stolu. Po mé pravé ruce, na samostatné židli u okna, sedává Dušan. Je to chronický lhář, nedůsledný pracovník, který svoje chyby neustále svádí na druhé a v jádru špatný člověk.

To ráno se na mě díval obzvlášť vesele, a když zachytil můj pohled, hned se zeptal

„Už jsi to slyšel?“

Z jeho spokojeného, téměř bezzubého úsměvu jsem byl trochu zmatený, protože všichni stále mluvili jen o tom jednom, a tak jsem se nejistě zeptal, co tím přesně myslí.

„No, že konečně chcípl ten zkurvysyn!“ a já zůstal nevěřícně civět.

Nejsem zrovna zastáncem moudra, že o mrtvých by se mělo mluvit jen v dobrém, ale tohle bylo už hodně za čárou.

„Myslíš Frantu ze skladu?“ zeptal jsem se. „Jo, tu mrdku!“ vyplivl už bez úsměvu.

Bydleli spolu na jedné cele s dalšími čtyřmi vězni, tak chápu, že to mezi nimi mohlo jiskřit. On s lupenkou, jeho horní postel neustále plná kůže, která při sebemenším pohybu sněžila do prostoru, ale tolik nenávisti v jedné větě?

„No, to jsem slyšel, ale proč o něm mluvíš takhle?“ „Protože je to zkurvysyn! Kdybys viděl, jak si čistí zuby, vždycky si stoupne k oknu, pět centimetrů od okna a s otevřenou hubou si je tam čistí. Pokaždý. To okno je pak úplně poprskaný od zubní pasty. A myslíš, že to pak po sobě někdy umyje? Ani hovno. Dobře, že chcípl, už bylo na čase. A jak smrděl! Od tý doby, co tam není, se dá na cimře dejchat.“

Říkal to s takovým hněvem v hlase, jako kdyby mu měl František znásilnit dceru.

„Tak to je dobrej důvod ho nenávidět.“ „A ty se mi divíš?“ dívaje se mu do očí jsem jen pohrdavě zakroutil hlavou a vrátil se ke svému čaji.

Dlouho jsem pak ještě o tomto rozhovoru přemýšlel. Já, jako člověk přesvědčený o existenci posmrtného života, jsem si také na chvíli představil chudáka Frantu, jak shora s nechutí pozoruje zákeřného Dušana chrlící na něj všechnu tu zášť. Do očí by mu tyhle slova nikdy neřekl. Je to zbabělec. Všechny problémy řeší zásadně za zády a když náhodou dojde ke konfrontaci, vše ihned zapře. Takhle dlouhá léta trpí a dusí v sobě vztek a jednou za čas nepochopitelně exploduje. Dalo by se to přisuzovat délce jeho pobytu za těmito zdmi. Je zde už dvanáctý rok z dvaceti a není to jeho první trest. Ale já osobně si myslím, že se takový už narodil, nebo že se tahle jeho pokřivená osobnost zformovala nejpozději v raném dětství. Ale psychologický profil nechme těm vzdělanějším.

O nějaký čas později jsem se dozvěděl, že ve druhém podzemním podlaží skladu je jakási zóna, kde osoby, co tam vkročí, okamžitě přepadne nepřekonatelná únava. Skladník, který tam přímo pracuje, většinu dne prospí na židli, protože zkrátka nedokáže vydržet zůstat vzhůru. Jednou zase jednomu návštěvníkovi té podivné místnosti cosi vytrhlo kliku z ruky a zabouchlo dveře. Za nimi pak po otevření nikdo nebyl. Ano, jsou to přesně ty dveře, za kterými Franta upadl a už nevstal. Nikdo také dodnes nechápe, proč šel zrovna tam. To, jestli zde na hradě ze 13. století straší, je téma na jinou diskuzi, ale faktem je, že v minulosti se tu děly opravdu strašlivé věci. Od držení odsouzených v přeplněných celách a v nelidských podmínkách, až po mučení a zavraždění téměř sedmi set politických vězňů během druhé světové války a těsně po ní.

I kdyby v těchto zdech nezůstala žádná stopa po všech těch zvěrstvech z minulosti, současné osazenstvo statečně udržuje hladinu relativního zla na docela slušné úrovni. Kromě několika normálních vězňů, kteří ještě zůstali lidmi a které bych napočítal na prstech jedné ruky, zde na každém kroku narážím na závistivce, permanentní lháře, narkomany pod vlivem drog, opilce, na zloděje a podvodníky, kteří potřebují z člověka za každou cenu vytáhnout alespoň jednu balenou cigaretu, když se zadaří, tak i celé balení kávy.

Na vycházkovém dvoře vídám vybledlé pedofily, kteří se nosí, jako kdyby jim to tu patřilo, protože ví, že mají podporu a ochranu od vězeňské služby. Potkávám sobecké egoisty, kteří nikdy neudělali nic dobrého pro druhé a pozastavují se nad nespravedlností světa. Většina dozorců se vyžívá v kontrole dodržování nesmyslných zákazů všeho druhu a nejraději by zakázali úplně vše, včetně telefonních automatů pro odsouzené, aby náhodou nebyli tak často v kontaktu se svými rodinami.

Některým příslušníkům se očividně stýská po krásných socialistických sedmdesátých letech, kdy tu pracovali jejich otcové, a rozkrádání státního majetku jelo na plné obrátky. Ale ani ti dnešní demokraté nezahálí. Je zde mnoho líných vší a vykrmených prasat, která jen parazitují na státním žitě a když je odpoledne, přesně v 15:00, vídáme kráčet ospalou chůzí domů, tváří se tak upracovaně, jako kdyby celý den drželi pohromadě ty rozpadající se hradby tohoto hradu jen holýma rukama.

Mezi vězněnými jsou zde i tací, kteří nic nemají, nikdy nepracovali a pracovat nebudou, celé dny proleží na svých postelích, třikrát denně vstanou na jídlo, nebo aby obešli popelníky na svých celách a vysbírali ohořelé špačky a ubalili si z nich nové cigarety. Mnozí z nich se nechávají nabízet silnějšími a movitějšími jiným movitým lidem k orálnímu, nebo análnímu sexu. Tím si mohou něco málo přivydělat, ať už jde o peníze na nákup, nebo drogy či prášky. A to ani nemusí být homosexuálové.

Jako jejich protipól, vysoko nad ostatními vyčnívají samozvaní králové, kteří se pasují do rolí vládců cel, vládců chodeb a dokonce i celých lágrů. Respekt si vynucují silou a většinou také dosáhnou všeho, po čem touží. Neví ale, že opravdový respekt a uznání touto cestou nikdy nezískají. To dokážou jen opravdoví kápové s přirozenou autoritou – tzv. basmani, kteří mají v sobě ještě onu vězeňskou čest a uznávají hodnoty mužům vlastní, jako je odvaha, cit pro spravedlnost, nebo vždy držet své slovo. Takových je ale žalostně málo. A v neposlední řadě musím ještě zmínit, že tu musím žít také po boku neuvěřitelně falešných a zákeřných Dušanů, ze kterých jen čpí čirá hořkost a vztek v kombinaci s přesvědčením o vlastní vyjímečnosti.

To je opravdu nesnesitelně zapáchající koktejl žluči a lidské špíny, jaký nedokážou pojmout ani všechny odpadní roury této pevnosti.

Ale já už zase napouštím dva desetilitrové kbelíky vodou, v hlavě mám jen svůj tréninkový plán, a po očku vyhlížím další havrany. Třeba tentokrát Boží prst dopadne na úrodnou půdu.

pozn. ed.: Autor byl z vězení propuštěn na podzim 2022.

Přidat komentář