Krajinou mojí duše kus cesty ušels,
Tvůj kůň v ní ještě kluše, tvůj stín jí slušel.
Tvé slzy vláhu daly vyschlému kraji,
Naše slzy zhmotňovaly touhu po ráji.
Srdce pankáčovo je v Bibli vyryto.
Četl jsem jí, na mou věru.
Šel světem bez ničeho.
Jen pár hadrů měl a jinak nic.
Také měl pár přátel.
Sedíme u stolu všechny, co se k němu vejdem a oknem vzhlížíme k obzoru. Každá má ten svůj – plný plánů a přání, touhy po svobodě a v jeho velikosti se odráží velikost duše. Před oknem je strom, krásný smrk – ten majestátný strážce zbytků přírody, o hodně důstojnější než bachař.
Každý člověk ve svém životě někam směřuje a chce něco vytvořit. Děláme maximum pro to, abychom zabezpečili svoje rodiny, vychovali co nejlépe své děti a celkově se pokud možno snažíme co nejvíce přiblížit globálnímu pohledu na štěstí. Karel nebyl jiný. Již víc jak pětadvacet let pracoval ve své zastavárně. Tento byznys rozjížděl se svým tátou, jeden čas spolupracovali, jeden čas soupeřili a je jen těžko posoudit, který z nich byl úspěšnější.
Kdysi dávno mi moji rodiče vyprávěli starý příběh, o kterém se místní lidé na této opuštěné vesnici báli hovořit. A když, tak zcela potichu. Už je to hodně dlouho, co se zde ztratil místní farář. Prostě se jednoho dne nevrátil z kostela a víc ho už nikdo nespatřil.
Strana 3 z 8