Žhne a svítí sluníčko

do duše mi maličko.

Čistí mysl, čistí duši,

promlouvá k nám – což jste hluší?

Když Kain vyšel z vězení, nemohl se vynadívat na všechnu tu krásu. Vše, co do dnešního dne viděl, bylo barevné ve spektru od bílé, přes šedou v černé. Tisíce odstínů šedé, šedá modrá, šedá žlutá. Vše jako pod obrovským, statickým filtrem, a ten najednou zmizel. Stačil jediný krok. Uviděl širokou paletu barev a jasu. Vše bylo rázem jiné. I vzduch, obyčejný vzduch, jakoby voněl jinak. Tak nějak svěže, výrazně a hlavně cize.

Chci umřít, a přitom nevím proč. Zírám do prázdna…Tohle nebylo v plánu, alespoň ne v mém plánu. I když… může být, že jsem k tomu směřoval celou dobu, aniž bych to věděl. Ale můj plán nebyl takový. Byl lepší. Můj plán dával smysl.

Myšlenka na to mě vždycky sžírala do morku kostí,

nemluvím o ničem jiném než o své závislosti.

Zpočátku zdálo se, že hlupákem stane se ten, kdo to nezkusí,

skutečnost je ale taková, že nikdo nic zkoušet nemusí.