Žhne a svítí sluníčko

do duše mi maličko.

Čistí mysl, čistí duši,

promlouvá k nám – což jste hluší?

 

 

Nelze-slyšet ušima,

co mozek smysly nevnímá.

Naslouchejte duší svou,

tam- kde tiché hlasy jsou.

 

Jen šepot se vzduchem nese,

poslyš hlasy – znící v lese.

Jsoucí – ke všemu promlouvá

hlasem lásky – pozvolna.

 

Kdo nemiluje – neslyší

tyhle hlasy nejtišší,

a přece jen – tak mocné jsou,

že světem v hloubi otřesou.

 

Od základu – řídí dění,

touha – je víc než – li chtění.

Touha – vede naše činy,

z touhy k lásce vznikaj viny.

 

Slepí! Hluší – v nitru svém

snad bloudíte životem?

Což neslyšíte tichý hlas,

co šeptá tajný příběh v nás?

 

Tíha lásky

Když je vše ztraceno

a uniká ti nit,

je pak těžké – má ženo,

tak těžké – je pak žít!

 

Splétáš rouno vzpomínek,

jež halí mlžný čas,

ten malinkatý kousínek,

to, co zbylo z nás.

 

Ta „Jiskra“ v smutné duši,

co plamínek zžíhá,

je to – čím srdce buší,

ta nesmírná tíha.

 

Krev ve skráni řine,

kde po lásce rýha,

kol duše se vine,

jak bolestná vina.

 

Ten náhrobní kámen…

na hrudi mne tíží,

že s námi je Ámen

až v nebeské výši.

 

Kdy pukne – ono kamení?

Stejně jak mé srdce,

až zvonce se rozezní..

Signál paní smrtce.

 

Tupou kosou krátí čas..

a do srdce títi,

to rozťato pak vedví as

k tobě – může jíti.

 

A u konce všeho

snad zaslechnu tvůj hlas,

pak skončí má samota,

ten nekonečný čas.

 

Až zakalí se zrak

A dechu – již nebude,

Budu s tebou pak..

Už navždy! Můj osude!!

 

Karel "Kenny" Koňarčík, Věznice Mírov