Když Kain vyšel z vězení, nemohl se vynadívat na všechnu tu krásu. Vše, co do dnešního dne viděl, bylo barevné ve spektru od bílé, přes šedou v černé. Tisíce odstínů šedé, šedá modrá, šedá žlutá. Vše jako pod obrovským, statickým filtrem, a ten najednou zmizel. Stačil jediný krok. Uviděl širokou paletu barev a jasu. Vše bylo rázem jiné. I vzduch, obyčejný vzduch, jakoby voněl jinak. Tak nějak svěže, výrazně a hlavně cize.

Stál a vstřebával tu nádheru, nasával voňavý vzduch. Měl radost z pocitu, že nechal za sebou tu šedou věčnost a nehybný vzduch. Dychtivě se rozhlížel po okolí, jak slepec, kterému se právě vrátil zrak. Pozoroval lidi procházející se volně kolem něj. Volně, jak neuchopitelné poznání to pro něj bylo.

Náhle si uvědomil, že nejen on pozoruje lidi, ale že lidé v okolí pozorují jeho. Ne se zájmem a zvědavostí jak on. Cítil v těch pohledech nedůvěru a strach. Proč ale ne? Nejen, že stále stojí v nemoderním a nepadnoucím oblečení před bránou vězení, ale ten čas strávený v šedi se mu vepsal do tváře.

Bylo to znamení, které nemohlo smýt žádné mýdlo, ani voda. Pouze jas a záře štěstí dokázaly zakrýt na jeho tváři to znamení, cejch zločinu. Byl si toho vědom, považoval to za součást trestu. Tu nejhorší část. Nasadil na tvář úsměv, podpořil ho pocity, které měl z krásy kolem, a vyrazil na cestu od brány.

Cesta byla delší, než si pamatoval. Rozhodně byla delší, než od jedné stěny ke druhé na vězeňském dvoře. I cesta k vlaku byla delší, než co si v poslední době pamatoval. Celou cestu si připomínal své rozhodnutí, jak pokorou a prací dosáhne smazání svého znamení. Zatím musí přetrpět pohledy nedůvěry a opovržení od lidí kolem.

Ve vlaku myslel jen na své odhodlání se nikdy nevracet. Z jeho myšlenek ho vytrhl průvodčí. Jeho modrá uniforma a stísněný prostor kupé ho vrátily v čase zpět. Málem vstal z pohodlného sedadla a chtěl se předpisově zahlásit. Když si uvědomil svůj omyl, přestal ovládat na chvíli svůj úsměv a z jeho tváře zazářilo znamení. Jen na chvíli, ale to stačilo, aby si ho průvodčí všimnul.

Označil mu v tichosti jízdenku a se zkoumavým pohledem a zamračeným čelem opustil celu. Tedy vlastně kupé. Dál se soustředil na to, že minulost nezmění a jen přítomností a svými činy vytváří svoji budoucnost. Své znamení nesmyje myšlenkami na štěstí, lásku a odpuštění, pouze jej částečně skryje, musí to všechno prožít, aby mu čas pomohl to znamení skrýt. A tak se snažil si užít cestu, která utíkala za okny. Nechal své myšlenky plynout, jak krajinu za okny.

Lidí, kteří k němu po cestě přistoupili, si nevšímal. Netoužil se s nimi sblížit a nezajímaly ho jejich příběhy. Nemohl jim na oplátku říci stůj. Jen by je příliš vyděsil. Navíc byl zvyklý být se svými myšlenkami sám. A vnitřní samota mu ze zvyku vyhovovala. Jak se cesta blížila ke svému konci, začal se připravovat na setkání se svými nejbližšími. Svými rodiči. Ve skrytu duše doufal, že mu odpustili, alespoň částečně. A s pokorou, kterou získal, přijmou jeho žádost o odpuštění. Omluvu si chystal dlouho, velice dlouho.

Rodiče na něj již čekali. Přestože si svoji řeč a scénář setkání přehrával v hlavě nespočetněkrát, měl v krku knedlík a cítil obrovskou nervozitu. Jakmile uviděl matčiny slzy a otcův přísný výraz, bylo mu ještě hůř. Musel v sobě mobilizovat všechnu sílu a odhodlání, aby neutekl, nebo se nesložil.

Po krátkém, asi vřelém, přesto rozpačitém přivítání, se vydali k domovu. Matka připravila úžasný oběd. Nejen, že se nedal chuťově srovnat s ničím, co za poslední roky jedl, ale světe div se, mohl si i přidat. Jedli v tichu. Bylo vidět, že se rodiče chtějí ptát, ale netuší, kde začít. Bral to jako dobré znamení. Nechtěli se ho dotknout nevhodnou otázkou.

A tak začal sám. Jak si snad tisíckrát připravoval. Řeč pro tuto chvíli, teď nevěděl, jestli je dobrá a správná. Už podruhé během chvíle musel sebrat všechny své síly. Jakmile začal, tak už to šlo samo. Začal omluvou a prosbou za odpuštění. Nečekal na odpověď. Pokračoval svými plány. Jak si opraví domek na konci vesnice. Jak se vrátí k zemědělství a začne pěstovat rostliny a chovat zvířata. Jak je bude ctít a pravidelně navštěvovat. Jak bude hledat ženu. Jak bude nezištně pomáhat.

Slova z něj tryskala, jak gejzír ze země. Nadchnul sám sebe a sám svým nadšením strhnul i rodiče. Potěšil ho spokojený výraz na matčině tváři. Otec ho objal kolem ramen, aby mu klidným a pevným hlasem sdělil, že vše co si naplánoval, je hezké, ale bude to mít nesmírně těžké. Lidé na tak špatné věci nezapomínají. Nakonec Kainovi slíbil jejich podporu.

Když se dostatečně pobavili o jeho plánech, půjčil si Kain od rodičů potřebné nářadí a vydal se k domku na konci ulice. Už na první pohled bylo vidět, že přivést toto stavení k životu ho bude stát spoustu času a sil. Jakmile si vzpomněl na svoji celu, špinavé zdi, popraskané podlahy, výhled na zdi a dráty, vzedmula se v něm tak mocná energie, že se dal okamžitě do práce. A to se stejným nadšením, jaké probudil ve svých rodičích.

Práce na domku i na polích trvala nespočet dní. Ne pokaždé to bylo snadné, i když se snažil sebevíc. Pracoval, pomáhal, usmíval se, znamení bylo pořád vidět. A lidé si na to znamení nezvykli. Když mohli, tak se mu vyhýbali, báli se ho. On přesto dál a dál pracoval na svém plánu, svém snu. I když mu chybělo klidné slovo, pocit sounáležitosti, oheň přátelství, krása lásky a smích.

Protože nenašel přátele, o které stál, musel se smířit se samotou. Ale jak je na světě vše dané, tak svět živých nesnese vakuum. A tak se kolem Kaina začali objevovat lidé, z okraje vesnice. Čím víc se mu dařilo, tím víc jich bylo. Lidé, kteří měli také ve tváři své znamení.

Kain brzy prohlédl, že pod rouškou přátelství mu přinášení neupřímnost, faleš, sobectví a zkratky. Zkratky jsou nebezpečné, zavádějící a svádějící. Zkratky ho svedou z jeho cesty, pokřiví jeho plány a sníží jeho odhodlání ve změně života. Mohl lehce poslechnout vábení jednoduchosti. Netrápit se odmítáním a opovržením ostatních. Necítit samotu, nebát se odmítnutí, mít kam patřit.

A tak stál znovu před branou věznice. Zřetelně viděl hranici mezi zářivými barvami a oponou z šedi. Za sebou cítil uplakanou tvář matky a zklamanou otce. Cítil, jak zbytek světa přechází z opovržení k lhostejnosti. Jak jen čekají, jak se brána zavře, aby mohli zapomenout.

Nezůstane po něm žádná vzpomínka. Jen ponaučení, že i jedno jediné nezodpovědné rozhodnutí dokáže zničit životy. Věděl, že jakmile se brána za ním zavře, zůstane sám se svým svědomím a bolestí. A ty ho budou trápit do skonání světa. A znamení v jeho tváři zůstane už na věky. Bránil se a měl strach udělat krok do té šedi.

Dřív, než ten krok udělal, tak se vzbudil. Zpocený ležel na posteli. Třásl se zimou. Noční můra mohla mít i pokračování a Kain ho znal. Kdysi ho prožil. Děsilo ho. Ustlal, opláchnul se a pustil se do práce. To je ta správná cesta. Ví, že dnes z ní nesejde. Dnes uvidí zářivé barvy a bude mít úsměv na tváři. Znamení pobledne. Zítra ho bude čekat opět boj se sebou samým.

R. J., Věznice Plzeň