Řekněte mi někdo, proč život tolik bolí,

proč ho musím tolik vnímat?

Proč si přijdu, jako by mě řezal holí,

a přitom se nemůžu ani nechat vystřídat?

Proč pořád volám do míst, kde mi nikdo neodpoví,

proč si musím svoje záda neustále hlídat?

Celý život jedu oči soví, ale kdo ví…?

Třeba jednou budu na rukou nosit tu, kterou budu milovat a líbat.

Ještě to nevzdávám,

né, já nejsem ten typ.

I když Pravda, že někdy to nedávám,

ale co, už jsem si zvyk.

Na to, že život mi nakládá,

přesto věřím, že bude mi líp.

Až se to naučím ovládat,

až poznám, že jsem to do ruky chyt.

Zatím mě baví to poznávat,

vím však, že jednou už nebude nic.

Z čeho mohl bych nasávat znalosti

a rozvíjet cit.

Né, už se nenechám nabádat,

půjdu sám, dokud nenajdu klid.

Pak bude čas zamávat,

vstát, a odejít pryč.

David Voráček, Věznice Vinařice

Je mi 36 a pocházím z Teplic, ve VTOS jsem již pošesté. A když jsem v civilu, žije na ulici jako nějaký poustevník. Protože žít normálně mi nějak nejde už od puberty. Rád bych jednou napsal svůj životopis jako knihu, protože si myslím, že mám lidem co předat.