Jakmile se za mnou zavřou těžké kovové fialové dveře, trhnu sebou. Otřu si slzy a vyložím tašky na pás. Začnou na mě mluvit dva lidi zároveň, vybaluji věci z tašek ke kontrole, vše je zmatený a já se začínám klepat. Začínám panikařit, věci mi padají z ruky, koktám a snažím se nerozbrečet. Dvěstěpět dní. Cítím, jak se mi slzy derou zase na povrch, když to zaslechnu. The Journey: Don't Stop Believin´.

Stála za nemocničním sklem a dívala se na něj. Nebo spíš na to, co z něho zbylo. Pamatovala si ho, když byl v plné síle. Teď tady leží připojený na ventilátory a není otvor v těle, kde by neměl nějakou hadičku.

Dovolte, abych se Vám představil. Jmenuji se Nam. Chci se Vám svěřit s příběhem mých rodičů, který je spjat s mým jménem. Ve vietnamsko – českém slovníku můžeme zjistit, že Nam v češtině znamená Jih. A možná teď tušíte, že název mé země je složené slovo. „Viet“ je název domoviny zakladatelů a „Nam“ - to už znáte. Moje země byla totiž kdysi součástí čínské říše a nacházela se, jak je známo, na jejím jihu.

Jsem indián! Potetovanej siouxkejma (dakotskejma) náčelníkama, co napráskali generálovi Custerovi u Little Big Hornu a pak se nechali umučit. Bojovali za svůj lid. Vím, jak se cítili! Taky se mi po opojných euforiích proměnily nejhorší noční můry v realitu. Jsem v rezervaci proti své vůli, za to, na co mám podle svého názoru svaté právo. Právo rozhodnout se svobodně, co chci se sebou dělat.