Chci umřít, a přitom nevím proč. Zírám do prázdna…Tohle nebylo v plánu, alespoň ne v mém plánu. I když… může být, že jsem k tomu směřoval celou dobu, aniž bych to věděl. Ale můj plán nebyl takový. Byl lepší. Můj plán dával smysl.

Ona se ke mně sklání a ptá se, jestli jsem připraven… Šeptám, že jsem. Kradl jsem, lhal, prodával drogy, ale nikdy nesmilnil. Ta žena, která mi zlomila srdce na Kadaňské, to nebyla nešťastná náhoda.

Je tu jedno provinění. Šeptám té, kterou jsem miloval. Lze jí také odpustit? Jenže ona už odešla a na všech stranách mě pošpinila…

Bylo to onoho večera, kdy Lenka řekla ano, a já jsem řekl ne! Byl to nejčistší matroš, k jakému jsem se kdy dostal, a ona prohlásila, že by byla škoda si tentokrát kazit "jízdu" tím, že ho budeme kouřit. Protestoval jsem, ale vysvětlovala mi, že je to na účet podniku a připravila injekční stříkačku. Nemohla si píchnout, takže jsem ji napíchl já. Dělat to jiným je těžší. Ruce se mi třásly a dvakrát jsem se netrefil. Pak jsem se na ni podíval a řekl jí:

„Sedm let jsem byl čistej, ve vězení jsem abstinoval, byl jsem zachráněnej…“

„Vítej zpátky!“ odpověděla a dodala, že mi zlomí srdce.

Trefil jsem se na třetí pokus. Zorničky se jí rozšířily, pomalu, jako černé růže a kapky krve usychaly. Pak zmizela. Druhý den mi zavolala a chtěla víc. Mohli jsme proměnit tenhle život v něco hezkého, ty a já. To byl plán, to byl smysl. Jaký smysl má tohle. Netuším. Zase jsem ve vězení!

Některým svým chybám říkáme zkušenost, a tak jsem asi nepoučitelný, když je stále dokola opakuji. Už se nechci vracet. Není to naštěstí můj případ, ale uvěřil jsem i v to, že člověk, který miluje, je schopen zabít, skončil jsem jen se zlomeným srdcem, zato však přestal věřit v lásku.

To je můj příběh, který jsem opravdu prožil a snažil se ho napsat. Mám i plán, který mi dává smysl.

                                                       Poslední myšlenka…

„Všichni se ptají, jaký smysl má život, ale nikdo se neptá, jaký smysl má smrt…“

Miroslav Karafiát, Věznice Nové Sedlo