Jen tráva rostla na ostrůvku malém,

jde okolo muž a trápí se žalem.

Snad to byl paprsek co osvítil ho,

vzal proutek vrby a vysadil ho.

Za pár let z proutku strom vyrostl,

dělal čest ostrovu a ve velikána se rozrostl.

Malý kluk chodíval na ostrov si hrát,

holčička zase špinavé prádlo prát.

 

Když v zimě bruslili spolu na ledu,

jejich oči se střetly v hlubokém pohledu.

Lidé zamilovaní sedávali ve stínu hodiny,

bylo načase seznámit jejich rodiny.

 

Políbí ji na rty a před ni poklekne,

požádá ji o ruku a ona se nabídky nezalekne.

Strom ovlivnil jejich životy,

byl svědkem lásky i nahoty.

 

Ona písmenka na záda mu ryla,

jemu vzpomínka na ty chvíle zbyla.

Vůně jejích vlasů zapsala se mu do paměti,

záhyby její kůže zná po paměti.

 

Tak jak vrbě opadává suché listí,

oni stárnou a že jsou bez lásky brzy zjistí.

Co vrba musela vyslechnout výčitek,

jaký to má smysl a kdo z toho má užitek.

 

Tisíce nadávek, urážek a usmíření,

snad se to časem k lepšímu změní.

Ona i on chodí za vrbou teď sami každý zvlášť,

jen se svými myšlenkami.

 

Chtějí se zeptat vrby, proč jejich vztah nevyšel,

proč zničila se láska a každý svou cestou šel.

Vrbo, poraď nám, my přijdeme si staří a zbyteční.

A čemu se divíte? Vždyť já jsem vrba smuteční.

 

Ten příběh je smutný od začátku až do konce,

pak už jen foukal vítr studený,

ale jen lehounce.

Proč píšu tyto řádky?

 

Snad aby vítr foukal chvíli zpátky,

ručička na hodinách točila se doleva,

přítomnost v minulost se změnila.

 

Aby žena s manželem opět za ruku se vodila,

láska do srdcí aby se jim vrátila.

Každý ať má šanci směr své cesty upravit,

více se zamyslet a zavčasu zastavit.

 

Muž, který z pohřbu šel a vrbu vysadil,

ať možnost dostane, aby svou chybu napravil.

Jeho chybou bylo, že s ženou nemluvil,

že nestihl jí říct, jak rád by se omluvil.

 

Pavel Kohút, Věznice Mírov