Dovolte, abych se Vám představil. Jmenuji se Nam. Chci se Vám svěřit s příběhem mých rodičů, který je spjat s mým jménem. Ve vietnamsko – českém slovníku můžeme zjistit, že Nam v češtině znamená Jih. A možná teď tušíte, že název mé země je složené slovo. „Viet“ je název domoviny zakladatelů a „Nam“ - to už znáte. Moje země byla totiž kdysi součástí čínské říše a nacházela se, jak je známo, na jejím jihu.

V roce 1965 rozhodlo politické vedení USA v čele s prezidentem Johnsonem o vyslání 500 000 amerických vojáků na vojenskou misi do mé vlasti. Vietnam byl již 10 roků rozdělen na dvě znesvářené a proti sobě bojující části : na komunistickou severní část a jižní oblast, kde vládli s americkou podporou vietnamští republikáni a od roku 1965 i s podporou vojenskou.

Nam

Narodil jsem se v roce 1967, tedy ve válečném konfliktu, ve kterém můj otec bojoval na jihu Vietnamu za svoje komunistické ideály a moje maminka chtěla tuto skutečnost vtělit do mého jména, do mne. Moji rodiče měli svatbu v roce 1966, v době vrcholící fáze války, kdy byly miliony severovietnamských mužů mobilizovány, vycvičeny a posílány na Jih, na frontu, do války. Moji rodiče ctili národní tradici ve vztazích mezi mužem a ženou, která vyplývala z učení Konfucia. První fyzické dotyky, polibky a milování prožili milenci až po svatbě. A týden po svatbě otce, v civilu učitele a maminky, povoláním zdravotní sestra, se můj otec musel vydat na pochod s plnou polní na Jih. Šance, že přežije, byla nepatrná. Svatba tak v sobě nesla pečeť skonu. Byla to smrtonosná svatba. Toho si byli oba vědomi. Vdovy se ve Vietnamu v tu dobu nemohly znovu vdát – jak vyplývalo z respektu ke konfucianismu. Případným skonem muže se končí „kariéra“ ženy jako takové, se vším všudy. Již nikdy nepozná objetí muže, fyzickou lásku, vlastní děti, vnuky.

Jednoho dne, snad půl roku po mém narození, se ve své bojové jednotce můj otec dozvěděl, že má prvorozeného syna. V době války neexistovala žádná komunikace mezi bojujícími vojáky a ostatním světem. Otci tuto poněkud zastaralou novinku sdělil jeden z jeho žáků. Můj otec se dennodenně přesvědčoval, že možnost jeho přežití je skutečně malá, ale věděl už, že jeho život bude mít své pokračování – ve mně. A taky věděl, že jeho žena nikdy nezůstane sama. Zanedlouho po zjištění, že je tátou, byla jeho bojová jednotka napadena ze zálohy a téměř celá zmasakrována. Otec byl těžce raněn. Mimochodem : dosud netuší, kdo tenkrát útočil. Snad se jednalo o speciální americké komando, možná to byla akce korejské bojůvky, které se tenkrát pohybovaly na tomto území. Otec měl tedy štěstí nejen, že přežil, ale i že nebyl zahrnut mezi definitivně mrtvé a snad jeho povzdech mu zachránil život a byl přemístěn z hromádky mrtvých mezi téměř mrtvé – ale přece jen živé bytosti a transportován do týlu a poté do vojenské nemocnice.

O tomto všem zase netušila jeho manželka, moje maminka. Opět zasáhla náhoda, která rozhodla, že se dozvěděla, že můj otec žije a nyní je umístěn v nějaké vojenské nemocnici. Ale nevěděla, ve kterém městě, v jaké nemocnici. Rozhodla se, že bude svého manžela hledat a - že jej najde. Její plán byl jednoduchý. Zjistila, kde se v Severním Vietnamu nacházejí vojenské nemocnice a vytvořila si jejich seznam. Se svou představou seznámila rodiče a nadřízené a kolegy na pracovišti. Předala mne do péče babičky a dědečka, sedla na kolo a vyrazila vstříc první vojenské nemocnici z jejího seznamu. Tam dostala odpověď : „Ne, Váš manžel zde není.“ Vrátila se zpět domů, ke mně, aby po nějaké době pokračovala v pátrání. Nesměla mít u sebe mapu, cesty byly zničené bombardováním, počasí nevyzpytatelné. Těžko si dovedu představit její pocity, když se blížila k nemocnici a dostávala stále stejné odpovědi : „Ne, Váš manžel zde není.“ A ona se opakovaně vracela domů ze svých neúspěšných misí. Naděje byla vystřídána zklamáním, zklamání pak bylo zřejmě nahrazeno touhou opět spatřit svého syna – mne. Pocity se jistě různě mísily, ale nikdy v nich nenašla prostor beznaděj. Takto najezdila něčím posilována snad tisíce kilometrů. Čím posilována ? Nevím. Vždyť duše ženy, byť je to maminka, je pro nás muže a také syny neproniknutelně tajemná.

Po necelém roce hledání zazněla tolik očekávaná odpověď : „Ano, Váš manžel zde je.“

Po ukončení války se můj otec vrátil ke své profesi. Začal opět učit svou milovanou historii a literaturu. Jedním z jeho žáků jsem byl i já. Pamatuji si, jak nám vyprávěl, že během studia historie lidstva a tedy i průběhu jednotlivých válek, si vždy uvědomoval jejich krutost, ale samu podstatu krutosti pochopil a procítil teprve, když se s ní setkal, když ji osobně prožil během bojů. A ta válka byla krutá pro všechny její účastníky. Pro Vietnamce i pro Američany. Ve svých pěti letech jsem zažil bombardování. Stále si vybavuji, jak mne a mého bratra maminka popadla a běžela s námi do přírodního krytu. Také toto jsme přežili. Obohaceni o pocity děsu, hrůzy a strachu.

Epilog

Pochopil jsem, že ve vězení se člověk naučí spoustu věcí. Dobrých i špatných. Mnoho si uvědomí, mnohé zapomene. Hlubší sebereflexí paradoxně zjistí, že se ani vlastně nezná.

Myslel jsem si tam – na svobodě, že mám své rodiče moc rád, a ctím je. A až tady – ve vězení, jsem pochopil a procítil, jak moc jsou mi drazí, jak mi chybějí, jak lituji každého okamžiku, kdy s nimi nejsem, jak se o ně bojím, jak se trápím při pomyšlení, že je jim po mně smutno, jak se děsím chvíle, kdy mne, jenom mne potřebují, mne jako syna, mou účinnou lásku, mou pomoc. Podobně jako můj otec procítil hrůzu a já strach během války, jsem procítil ve vězení lásku k rodičům.

Jak si přeji, abych je mohl na tomto světě spatřit, obejmout je, vyprávět si s nimi. Aspoň na chvíli. Abych jim třeba stihnul něco povědět o lásce k rodičům.

Nguyen Giang Nam, Vazební věznice Ostrava