Jakmile se za mnou zavřou těžké kovové fialové dveře, trhnu sebou. Otřu si slzy a vyložím tašky na pás. Začnou na mě mluvit dva lidi zároveň, vybaluji věci z tašek ke kontrole, vše je zmatený a já se začínám klepat. Začínám panikařit, věci mi padají z ruky, koktám a snažím se nerozbrečet. Dvěstěpět dní. Cítím, jak se mi slzy derou zase na povrch, když to zaslechnu. The Journey: Don't Stop Believin´.

Zatímco já procházím ruzyňskou vrátnicí při nástupu do výkonu trestu, nějaká paní – až pak mi dochází, že zaměstnankyně věznice – vychází ven a začne jí zvonit mobil. Napočítám na prstech jedné ruky písničky, které by pro mě byly tolik důležité, jako tato. Tolik vzpomínek, zrovna když prožívám nejhorší chvíle svého života. Ze všech možných slyším zrovna tuhle! Uvědomuju si, že se usmívám. Zvládnu to, věřím tomu. Přestávám plakat a třást se. Dokončím prohlídku a postup vrátnicí plynule, pokračuju celým tím potupným ceremoniálem. Pár hodin na to se už za mnou zavřou dveře cely. Opravdu se to děje, nemůžu tomu uvěřit. Ale musím. Dvěstěpět dní.

Sevřu v náručí Samíka a vdechuji vůni jeho vlásků, cítím jeho objetí. Vítr sfoukne Petrovi vlasy do obličeje, a když mu je strkám zpátky za ucho, pohladím ho po tváři. Píchá mě to jeho strniště, ale mně to nevadí. Tisknu Rozárčinu maličkou ručku a parkem se nese její sladký smích. Přes tenké podrážky vansek cítím každý kamínek na štěrkové cestičce.

Cítím na tvářích mokro a pomalu si uvědomuju, že to je zase jenom sen. Jako pokaždé, když se mi podaří usnout. Pláču a sedám si na posteli. Skrz dvojité mříže vidím zastávku autobusu a děti na cestě ze školy. Za domy houká motoráček, před přejezdem a nádražím. A brečím dál, protože tímhle vlakem jsem jezdila tak často. Jedna z mých oblíbených tras, z Bubnů (nebo Masaryčky) do Hostivic, kde jsme kdysi bydleli. Přes Stromovku, ve které jsem zrovna s dětmi a Petrem. Přes Dejvický nádraží, kde mi posledně na zahrádce spadl na hlavu tak velký kaštan, že jsem měla bouli. Přes Veleslavín, kde jsme se najednou schovávali před obřím slejvákem a my to se ségrama měly za super srandu, jak nám čvachtaly plátěnky. Při stavění vlaku v Ruzyni jsem vždycky koukala na věž vězení a říkala si, jak je to zvláštní. Dostat se v životě do toho bodu, že člověk skončí ve vězení. A hele, dvěstěpět dní.

Ženy tu mají každá svůj příběh. Jsou tu paní padesát šedesát i sedmdesát plus. Babičky, matky, dcery, sestry, … bez domova, bez rodiny, bez zázemí, ženy, které se do vězení vrací pravidelně, život bez mříží jim nic neříká! Ženy, které mají rodinu, a i tak sedí už po několikáté! Nebo jako já, ty které jsou ve vězení poprvé! Ženy, které tvrdí, že jsou nevinné. I ty, co se chlubí a mezi sebou předhánějí, kolik toho ukradly nebo vyfetovaly.

Většina z nás jsme mámy, ale ne každá to má „srovnané". Obklopená téměř padesáti ženami cítím se sama. Svěřuju se deníčku, rodině jen okrajově. Trápili by se ještě víc, kdyby věděli víc o tom, co zažívám, jak se trápím. Povídání se synem je nejtěžší a zároveň nejlepší. Musím dělat, jakože nic, snažit se neplakat kdykoliv ho slyším. Tedy každý den. Trhá mi to duši na kousíčky. Tolik ho chci držet v náruči! A když ho v ní při návštěvě držím, celý se třese pláčem, podlamují se mi kolena zoufalstvím.

Na návštěvu za mnou jezdí táta, můj sladký chlapeček a Petr – muž mého srdce. Tři nejdůležitější kluci mého života. Návštěvní dny v ženském vězení jsou náročné. Jsme mámy. Ale nejsme se svými dětmi doma. Jsme tedy mámy jen napůl? Jsme špatné mámy? Jak moc to naše děti poznamená? Já mám úžasnou rodinu i přátele. Pomáhají mi podporou a láskou, pomáhají si doma navzájem, uklidňují mě, že jsem dobrá máma. Zvládneme to a nakonec z toho bude strašidelná historka k táboráku.

Ale každá tu takové zázemí nemá. Často jsou ve výkonu trestu dva rodiče, děti jsou v ústavech nebo u příbuzných. A hlavně, já mám první a rozhodně poslední trest. Dvěstě- pět dní. Jenže jsou ve vězení ženy většinou na několik let. Zmíněné otázky jsou tedy na místě. Jsou špatné mámy? Když jsem jezdila motoráčkem kolem Ruzyně, byla jsem přesvědčená, že vězení je plné špatných matek, a přesto jsem tady. Každý den se tedy ptám. Jsem i já špatná matka?

Nechala jsem svoji nezodpovědnost zajít tak daleko, nejlepší vzor tedy opravdu nejsem. Miluji svoje děti, celou svojí bytostí věřím, že z nich vychovávám dobré lidi. Rodina i přátelé mě ujišťují, že je to jen epizoda. Syn mi také říká, že se na mě nezlobí. Stýská se mu, ale ví, že když maminka udělala něco špatně, musí být potrestána. Jsem k němu upřímná a vysvětlila jsem mu, že jsem měla něco platit – neplatila, a soud mě potrestal. Že člověk musí dělat to, co prostě musí. Je to chytrý a statečný chlapeček. A já se pořád, každý den, ptám. Jsem pro něj a pro jeho sestry dost dobrá?

Ženské vězení je plné příběhů. Podobných mému, úplně jiných, dobrých i špatných. Stěny cel/pokojů jsou plné výčitek a pláče. Já sama mám lepší a horší dny. Snažím se posouvat se, soustředit se na děti a budoucnost. Don't Stop Believin´.

Vězení mě změnilo. Cítím to na sobě já, poznávají to i doma. Věřím tedy, že nebudu ten případ, co se sem vrátí. Bude to jen vzpomínka. Budu zase jezdit motoráčkem kolem věznice a myslet na ty ženy jinak. Ano, někteří si to zaslouží. Ale některé se můžou trápit, stejně jako se teď trápím já. Trest mi skončí, budu zase se svou rodinou. Ale ženy, které jsem tu poznala, matky, které mají doma děti, tu budou dál. A jejich děti budou vyrůstat bez nich.

Tereza Čermáková, VV Ruzyně