Sedíme u stolu všechny, co se k němu vejdem a oknem vzhlížíme k obzoru. Každá má ten svůj – plný plánů a přání, touhy po svobodě a v jeho velikosti se odráží velikost duše. Před oknem je strom, krásný smrk – ten majestátný strážce zbytků přírody, o hodně důstojnější než bachař.
„Koukejte na toho drozdíka, jek se stará o to svoje hnízdo, venku jsem si nikdy takových věcí nevšímala.“ řekne Evička, napůl maďarská cigánka, ta žena s velkým srdcem a rychlýma rukama. Mírně nakloním hlavu, abych zrakem odklonila mříž, která jako zdánlivá překážka krapet výhled cloní. „No vidíš, aspoň ňáká výhoda.“ snažíme se marně nasměrovat konverzaci v tom duchu, že to, že jsme tady, nám může zásadně otočit život tím správným směrem.
„Tak seš diliní? Ty seš snad tady ráda?“ vyjekne Anikó a já si svou odpověď nechám pro sebe, nechci si dělat nepřátele. Ano, jsem tady ráda, protože už vím, že místa, na kterých se ocitáme a lidi, se kterými se setkáváme, nejsou náhodné a vše je nám ušito přímo na míru. Proto zůstávám otevřená všemu, co mi může toto místo, koncentrované různou směsicí charakterů a osudů, do života dát.
Popravdě mi zachránilo život, takže co je troška odříkání, která vlastně vede k větší skromnosti, oproti odřeknutí života a předurčenosti, když se člověk ocitá na bludných cestách drog, chlastu a špatného svědomí, končících někde v propasti promarněného života a ztráty duše, což je průser největší.
Odcourám se až na kuřárnu, to místo, které tu slouží jako sociální síť a v ozvěnách všech pater si zapálím cigaretu, tu utěšitelku bez rozdílů všech generací a paragrafů. „Me tuk užarááát…“ ozývá se z patra nade mnou zpěv a postupně se přidávají ostatní. Znám už tyhle písně nazpaměť a věř mi, že je nikdy nezapomenu…
„Haló, trojky – zavolejte mi Mariku!“ křičí někdo z dvojek. „Marika je po záchvatě! Jáj, čori, už zase?“ Tento týden už po třetí. A důvod? Draba pozoti – psychiatrické léky – jejich kombinace nebo nedostatek.
Z pátého patra na třetí: „Lásko, papala si? Musíš se najíst! Miluju tě! Starej posílá čomag.“ A bídu střídá blahobyt, jako odliv střídá příliv, jako vajgly střídají Máčka.
Večer pak před spaním, za okolních zvuků lásky i jejího suplování, přemýšlím o cigánským srdci, o nelehkém údělu kočování různými krajinami a o tom, kolik podobnosti má indický sanskrt s romštinou…
Myslím na to, že spolunažívání, přestože je to hodně těžká věc, je při kapce tolerance, zájmu o druhé, kompromisu a samozřejmě také cviku, zkrátka možné i mezi lidmi odlišných tónů pleti i kultury. A nikdo už mi nevymluví, že když to jde tady, v kriminále, tak to musí jít i venku. A to je právě ono zjištění, osvobozující od předsudků vůči lidské různosti.
Ráno zas, s podivnou chutí v ústech, se u své kávy zamýšlím, že co je horší – dvakrát zažitý lágr nebo dvakrát zalitý lógr? Ale no tak dost už s tím přemýšlením – směju se sama sobě – pojďme raději zpívat, milovat a žít.
Pavlína Bobek Bobková, Věznice Světlá nad Sázavou
