Každý člověk ve svém životě někam směřuje a chce něco vytvořit. Děláme maximum pro to, abychom zabezpečili svoje rodiny, vychovali co nejlépe své děti a celkově se pokud možno snažíme co nejvíce přiblížit globálnímu pohledu na štěstí. Karel nebyl jiný. Již víc jak pětadvacet let pracoval ve své zastavárně. Tento byznys rozjížděl se svým tátou, jeden čas spolupracovali, jeden čas soupeřili a je jen těžko posoudit, který z nich byl úspěšnější.
Karel svou práci měl rád. Trávil v ní deset hodin, šest dní v týdnu a jak sám říkal, neměl se nejhůř. Po práci spěchal domů, za svoji krásnou ženou, kterou miloval po celý svůj dospělý život a se kterou měl dvě úžasné děti, které v této době byly ve věku, kdy se jistými kroky vpřed zarputile probojovávaly k samostatnosti.
Byl běžný všední den a Kája si špacíroval po dobré snídani do práce. Každé ráno podnikal tuto zdravotní procházku, protože sotva dorazil do práce, tak už trávil většinu dne za pultem. Když se blížil ke svému krámku, už u něj stál, jako skoro každý den, hlouček nedočkavců, kteří chtěli vydělat nějakou tu kačku, aby uspokojili některou ze svých závislostí.
Otevřel vstupní mříž a začal s činností, která ho tolik bavila. Nákup, prodej. Odbavil prvních pár klientů a když se situace po počátečním náporu trochu uklidnila, šel si ven zapálit cigaretu. Dal si pár hlubokých šluků a už se na scéně objevil nový zákazník. Dorazil na trekovém kole a Kája zkušeným okem odhadnul, jeho prodejní cenu. „Dobrej, pane Karel!“ „Dobrej, tak co to bude?“ „Chtěl bych prodat toto kolo.“
Kája věděl, že teď přišla ta chvíle, kdy se ukáže rodokmen bicyklu. Pokud se to dalo, snažil se vyhýbat zbytečným nepříjemnostem. Nešlo to vždycky a byly chvíle, kdy sám sebe přesvědčoval o tom, že se jedná o dobrou nabídku a že ten člověk stoprocentně není zloděj, který se mu snaží přehodit horkou bramboru. „Kolik si představujete?“ A teď to přijde. „Kolem dvou tisíc.“ To byla cena odpovídající běžnému výkupu, což ještě nic neříká. Karel kolo prohlédl, chvilku se zamyslel a pak s léty vybrušovanou lhostejností zkusil nadhodit cenu, která byla hodná pouze nočního nákupčího uzamčených koláren. „Dal bych osm set.“ „Ach jo, pane Karel. A nešlo by tisíc?“ A původ kola byl jasný.
V ideálním světě by tím pádem Kája dokouřil svoji cigaretu a poslal toho chlapíka zkusit štěstí ke konkurenci, ale svět ideální není, i když vám někdo bude tvrdit opak. V Karlově hlavě se objevil obraz jeho kamaráda, který navíc bydlí třista kilometrů odtud a potřebuje slušné kolo pro svou ratolest. Pronesl proto kouzelnou formulku obchodníka Kohna. „Za tu cenu mi to tady bude zabírat místo. A nic nevydělám! Ale dobrá.“ Z výrazu prodejce bylo zřejmé, že je rád a že se rozhoduje, jak peníze utratí. Jestli pouze za drogy, nebo jestli část věnuje i své druhé závislosti a to - výherním automatům.
Po vypsání výkupní smlouvy Karel kolo schoval do místnosti pro zboží pochybného původu a vytočil číslo kamaráda se zájmem o kolo. Náhoda je potvora, a tak přítel zrovna nakupoval poblíž a chtěl Karla za chvíli navštívit. Domluvili si tedy schůzku za půl hodiny. K přátelům se Karel choval vždy jako kavalír, a proto kolo získalo nového majitele za cenu, za kterou bylo vykoupeno. Po zbytek dne se všechno vrátilo k zaběhnutému stereotypu.
Druhý den, když si Kája v práci vyřizoval běžné záležitosti, se rozletěly dveře a do jeho krámku vletěla rozčílená tlusťoška spolu s prodejcem kola a dalšími třemi bouchači. Se slovy: „Ty hajzle, naval moje kolo!“ začal pro Karla nový pracovní zážitek. Výprask! Mlátili ho obuškem a v jeho hlavě se dělo něco, co nikdy nechtěl zažít. Bojoval o zachování důstojnosti a stejné úsilí vydal na to, aby neztratil vědomí. Když bouchači dokončili svůj úkol a on se trochu vzpamatoval, pokusil se věc s otylou Xenou vyřešit. Nebyla s ní řeč a schylovalo se k dalšímu výprasku.
Jediné, na čem se shodli, bylo přivolání policie. Každý totiž očekával pomoc ve své věci. Zavolali tedy policii a během dlouhého čekání Karla napadlo zavolat jednomu zákazníkovi, který dle jeho mínění mohl trochu vyrovnat poměr sil, a navíc se pohyboval mezi těmi zmetky. „Ahoj, tady Karel, mohl bys přijet ke mně do bazaru, mám tady nějaký problém a potřeboval bych pomoc. Vem si taxíka, já ho zaplatím. Rychle prosím.“ Snad ani nedoufal v kladnou odpověď, ale když přišla, trochu se mu ulevilo.
Dorazil jsem na místo pár minut po policii. Karel stál ve dveřích bazaru, policajti se opírali o své auto a skupina od pohledu „inteligentních“ lidí stála mezi Karlem a poldama. Podle aktivity ochránců zákona jsem poznal, že z jejich strany se Karel pomoci nedočká. Zamířil jsem proto přímo ke Kájovi se slovy: „Tak co se děje!?“
Jeden z tupounů se pokusil ukázat svoji chytrost, a tak směrem ke strážcům zákona poslal drsný dotaz: „Veliteli, můžu ho sejmout?“ Měl na své bystré mysli mě. Vzhledem k oslovení veliteli chtěl zjevně poukázat na svou kastu. Takto označují policajty pouze zákazníci věznic, což by mě možná i upoutalo, abych vyhodnotil stupeň jeho nebezpečnosti, ale pokud někdo ptá policajta, jestli může někoho praštit, tak jediné, co vám od něj hrozí je, že vám svýma kecama otráví den.
Zastavil jsem se u Karla a poslechl si, co se stalo. Policie, která mě znala, vědoma si toho, že Karel přestal být v nevýhodě, zdvořile oznámila, že odjíždí a že doufá, že bude vše v pořádku. Nebudu lhát, že po odjezdu auta se zeleným pruhem jsem nabyl pocitu, že mám o poznání volnější ruce. Ve tváři Karla jsem ale zahlédl, že očekával za své daně trochu víc.
Vešli jsme do bazaru v doprovodu Fiony a jejích střelců. Okamžitě začala projevovat své emoce. Požádal jsem ji s výrazem, který mám schovaný jen pro své oblíbence, ať drží hubu. Předpokládal jsem, že Kája bude chtít, ať srovnám skóre. Překvapil mě. Řekl, že pro kolo pošle kurýra a jak ho doveze, tak ho zdarma vrátí. Fiona ale chtěla kolo hned. Vyhodil jsem všechny z bazaru a Fioně řekl, ať přijde ve čtyři, že dostane kolo zpátky a dal jsem ji své slovo. Směšné, jako by moje slovo znamenalo víc, jak slovo Karla. Uspokojilo jí to a do čtyř vyklidila pole.
Poté se objevila Kájova žena, syn a zeťák. Jen tak mimochodem, ti dva chlapi by srovnali celou skupinku sami a mám jistou obavu, že i se mnou. Ve čtyři hodiny se kolo vrátilo Fioně a vše se zase vrátilo do normálu. Něco se ale změnilo. Karel zkrátil pracovní dobu, nepřivírá oči u zboží nejasného původu a má víc přátelský přístup k lidem. Díky tomu vydělává víc než dřív a přestál všechny změny, které se v obchodu odehrály. A co z toho mám já? Už víc jak deset let se považuju za Karlova přítele a díky jeho pomoci jsem překonal spoustu špatných období. Vlastně jsem tenkrát pomohl víc sobě než jemu.
Petr Novák, Věznice Stráž p. Ralskem
