Krajinou mojí duše kus cesty ušels,
Tvůj kůň v ní ještě kluše, tvůj stín jí slušel.
Tvé slzy vláhu daly vyschlému kraji,
Naše slzy zhmotňovaly touhu po ráji.
Utekls před bouří, proč ses jen neschoval?
Než můj splín dohoří, nepočkals opodál?
Přes řeky, přes lesy,
ztratil ses, kde teď jsi?
Přes hory, přes doly,
ať to tak nebolí.
Znám kruhy pod očima, znám kruhy na vodě,
náš kruh se uzavírá touhou po svobodě.
Čekám, až přijdeš zpátky, nespočet životů,
zarostly všechny zkratky, i díry do plotů.
Prošly jsme zapomnění, tisíc zrození.
Má tvář už stejná není, rozeznej znamení.
Dost bylo odloučení, trvalo staletí,
přichází vyléčení, pluji ti oproti.
Na loďce z papíru popsaném veršemi.
Zbloudilí z vesmíru, sejdem se na Zemi.
Tvé jizvy na duši jsou ty mé na těle,
byli jsme padouši, králů přátelé.
Prošli jsme různé role, nyní jsme dohráli,
v bytost ženy a muže konečně dozráli.
Přes řeky, přes lesy,
tady jsem, pospěš si!
Přes hory přes doly,
osud nás vyvolil.
Pavlína Bobková, Věznice Světlá nad Sázavou
