Už je to rok, co jsem opustil věznici v srdci Slavkovského lesa a byl na vlastní žádost přemístěn do věznice blíže k domovu poblíž města chmele. Z mého pohledu se mi hned po příjezdu věznice v Novém Sedle v porovnání s věznicí v Horním Slavkově jevila jako příjemnější místo pro trávení dnů, měsíců a roků nesvobody. Je pravda, že někteří vězni mají jiný názor. Ale to je jejich věc. Třeba spoluvězeň Frantík. Ten je skálopevně přesvědčen, že věznice v Novém Sedle je nejhorší věznicí ve střední Evropě. Svůj názor je ochoten hájit doslova do krve, přestože v jiné věznici, s výjimkou pár týdnů na vazbě v Praze na Pankráci, za sedm let nikdy nebyl. V jeho názoru ho nezviklá ani spoluvězeň, který přijel z věznice Bytíz u Příbrami a na otázku, jaké to na Bytízi je, lakonicky odvětil: „Pánové, no hrůza! Na Bytízi je taková bída, že tam i cigáni jsou bílí!“
Kritérii k posouzení té které věznice může být celá řada a zaručeně se budou lišit hlavně tím, zda tuto kvalitu posuzují vězni anebo personál věznice. Ten výše citovaný hodnotil především to, zda vězni mají dostatečný přísun tabáku a kávy.
Dál je z pohledu vězňů na jednom z prvních míst kvalita stravy. V tom jsou věznice Horní Slavkov s Novým Sedlem v podstatě srovnatelné. Při posuzování stravy pak vězni hodnotí, jak velké jsou porce a potom také to, zda dostávají maso vcelku anebo tzv. rozstřel. To je maso v tak drobných kouscích, že je lze přirovnat k homeopatickému množství. Problém pak při dlouhodobém hodnocení stravy tkví v tom, že pravidelně se opakující položky jídelníčku se za určitou dobu přejedí. To se pak vězňům jeví jako postupné zhoršování kvality jídla.
Dalším důležitým kritériem kvality věznic jsou možnosti práce během výkonu trestu. Vězni vždy hodnotí, jak je možné se dostat do práce buď v areálu věznice anebo mimo věznici na venkovní pracoviště. I v tom jsou si Horní Slavkov s Novým Sedlem podobné.
Co ale vězně hodně zajímá jsou možnosti volnočasových aktivit běžných vězňů. Záměrně píšu „běžných vězňů“, protože aktivity pro vězně na speciálních oddílech pro drogově závislé, pro vězně s poruchami zvládání agresivního chování, sexuální agresory a pedofily apod. jsou daleko pestřejší. Před nástupem do vězení jsem si i já na základě TV zpravodajství myslel, že vězni mohou volný čas trávit v posilovnách, na hřišti nebo v herně při stolním fotbalu či kulečníku. Anebo jsou vězeňské aktivity tak pestré, jak se říká v jednom vtipu:
To se nový vězeň na přibylu ptá barákového:
- „Co se tady dá v osobním volnu dělat?“
- „Hraješ fotbal?“ ptá se barákový.
- „Jo, hraju venku okresní přebor“, povídá nový vězeň.
- „Tak to je výborné, my tady každé pondělí hrajeme fotbal“, povídá barákový a pokračuje: „A šachy hraješ?“
- „Nooo, šachy hrát umím,“ povídá nový vězeň.
- „Tak to je výborné“, povídá barákový. „My každé úterý hrajeme šachy. A plaveš?“, vyptává se barákový dál.
- „Plavu rád“, odpoví přibylec a barákový na to:
- „Tak to se ti bude středa líbit, to chodíme do bazénu, to můžeš s námi. A jsi gay?“, pokračuje barákový ve vyptávání.
- Vězeň na to razantně odpoví: „Ne, to nejsem!“
- A barákový na to: „Tak to se ti teda čtvrtek líbit nebude…“
Ale vážně. Takto volnočasové aktivity ve vězení zpravidla nevypadají. Ve skutečnosti vězni moc času na volnočasové aktivity nemají. Pokud vězni pracují, tak jim většinu dne zabere práce, cesta do práce a z práce navíc zpestřená osobní prohlídkou, hygiena a jídlo. A když pracující vězeň nechce ošidit osobní hygienu po práci, nezbývá mu ani čas na zákonnou hodinu vycházky denně. Ostatně pracuje-li venku, tak se mu na vycházku ani nechce.
K vycházkám slouží vyasfaltovaný vězeňský dvůr. V Horním Slavkově si na něm mohli vězni zahrát nohejbal, košíkovou na jeden koš nebo si protáhnout tělo na kovových žebřinách a hrazdě. V Novém Sedle si mohou akorát na asfaltu zaběhat. Jinak nic. Je pravda, že v Novém Sedle je pro vězně zřízena kondiční místnost a tělocvična, ale vzhledem k počtu vězňů je v podstatě nemožné se pro pracující ke sportovním aktivitám dostat. V dopoledních hodinách se k těmto aktivitám snáz dostanou vězni nepracující. A tak se dá provozovat spíš sport pololegální. To vězni cvičí v osobním volnu na pokojích, které se tak mění v posilovny. Jak poznamenal můj spoluvězeň v Horním Slavkově: „Vždycky jsem chtěl chodit cvičit do posilovny. A teď v posilovně bydlím.“
V Horním Slavkově i Novém Sedle sice jsou hřiště, ale běžný pracující vězeň se na ně nedostane. A tak pro většinu vězňů představuje podstatnou, ne-li jedinou volnočasovou aktivitu sledování televize, hraní karet či kostek a v menší míře čtení.
Vězni velmi oceňovanou volnočasovou aktivitou v Novém Sedle je údržba zahrady. K této aktivitě se hlavně dostali vězni ze speciálního oddílu pro drogově závislé a kuchaři. Pokud se na zahradu chtějí dostat vězni z běžných oddílů, musejí splňovat určitá bezpečnostní kritéria a hlavně musejí mít snahu dobrovolně pracovat. Což ne vždy se u určitě skupiny vězňů setkává s pochopením. Osobně jsem velmi rád, že ihned po ukončení práce v call centru jsem dostal možnost se této dobrovolné bezplatné aktivitě věnovat. Práce na čerstvém vzduchu pomohla vyčistit si hlavu. A tak i po zařazení na nové pracoviště, na kterém už pro mě pobyt na čerstvém vzduchu není vzácností, se k dobrovolné práci na zahradě rád při mimořádných sobotních směnách vracím.
Z mého hlediska bylo ovšem přemístění do Nového Sedla velkým plusem. To proto, že návštěvy tu probíhají daleko přátelštějším způsobem. Na rozdíl od Horního Slavkova, kde mě od mých blízkých oddělovala přepážka z plexiskla podobná ping-pongové síťce, mohu v Novém Sedle sedět s blízkými u jednoho stolu. Teprve návštěvy v Novém Sedle umožnily, aby za mnou na návštěvu mohly přijet i vnučky v batolecím věku, aniž by je věznice v kontaktu se mnou výrazně omezovala. Velkým plusem návštěvní místnosti je dobře vybavený dětský koutek, ve kterém se děti dokáží samy zabavit. Je zábavné slyšet dětské hlášky jako: „Dědo, dědo! Je tu moje kamarádka Verunka z minulé návštěvy.“ Anebo „Ahoj Lucinko, tak se zase uvidíme za měsíc na další návštěvě.“
Dalším pozitivem návštěv v Novém Sedle jsou automaty s občerstvením. Jednak nám vězňům návštěva bagetami, řízky, kávou a sladkostmi příjemně zpestří jídelníček, jednak umožní pamlskem uplatit a ukonejšit nudící se dítě. To v Horním Slavkově neexistovalo. Tam se při tříhodinové návštěvě nemohlo ani malé batole v návštěvní místnosti napít. O tom, že by se mohli něčím občerstvit návštěvy anebo přímo vězni, ani nemluvím.
Dalším výrazným rozdílem v průběhu návštěv s malými dětmi v Horním Slavkově a v Novém Sedle jsou možnosti zajistit u malých dětí řádnou hygienu. Zatímco v Horním Slavkově bylo povoleno vzít na návštěvu pro malé dítě jediný hygienický ubrousek, případně plínku, v Novém Sedle takováto množstevní omezení nejsou. Jak to ohodnotila moje dcera: „Když se malé děcko pokaká, je jediný hygienický ubrousek asi stejně tak účinný, jako kdyby si autor tohoto omezení měl při průjmu utírat své pozadí tramvajovým lístkem.“ Mým malým vnučkám dokonce povolili vzít si na návštěvu i vlastní nočník.
Když se nad návštěvami v Novém Sedle zamýšlím, tak z mého pohledu organizace těchto návštěv pomáhá k lepšímu udržování sociálních vazeb mezi odsouzenými a jejich malými dětmi či vnoučaty. Malé děti vnímají návštěvy ve vězení jako návštěvu zábavního koutku v nákupním centru nebo zooparku.
Výše popsané vyplývá z mých osobních zkušeností, které jsou dány tím, že trest vykonávám ve věznici s ostrahou s vysokým stupněm zabezpečení. Někde jinde to ale může být úplně jinak.
Vladimír, Nové Sedlo
