Ani ve snu mě nenapadlo, že se budu aktivně zajímat o oblast vězeňství a nořit se do institutu podmíněného propuštění. Okolnosti tomu bohužel chtěly jinak.

1981747 spravedlnost

 

 

Do doby, než se výkon trestu odnětí svobody dotkl i mě, jako osoby blízké, zastávala jsem určitě stejný názor jako většina populace, tedy „ať sedí, až zčerná.“ Jakmile se ale dostanete do situace, kdy Váš blízký/známý/rodinný příslušník, který nikdy neměl problém se zákonem, vyslechne ortel – VINEN a ODSUZUJE SE K ODNĚTÍ SVOBODY…, kdy si oprávněností jeho umístění v nápravném zařízení nejste zcela jistí (tím se určitě neztotožňuji s tvrzením odsouzených, že každý vězeň je nevinný, i když o spravedlnosti mám silné pochybnosti a pro zlehčení situace si vždy vybavím hlášku z pohádky S čerty nejsou žerty: “ ...spravedlnost je spravedlnost“), názor přehodnotíte. Nebo tedy já jsem svůj postoj velmi rychle přehodnotila.

Poté se různě dozvídáte: „to je v pohodě, pustěj jí/ho na půlku“, tak se začnete zajímat, jak to „pustěj jí/ho na půlku“ vlastně funguje. No a začínáte nahlížet pod pokličku justice, vězeňství a vůbec celému tomuhle zkostnatělému systému. Hltáte zákony, znění paragrafů, vnitřní řády věznic, informace z ministerstva spravedlnosti, od kurátorů, sháníte všechny (nejen teoretické) informace, až dojdete k názoru, že je něco špatně, a že jak to tedy skutečně funguje, chcete vidět na vlastní oči.

„Nabušená“ informacemi všeho druhu jsem vyrazila prožít realitu přímo k soudu v Praze. Z prvního jednání o PP jsem měla rozporuplné pocity. Pan soudce byl empatický, spis měl nastudovaný a odsouzenému recidivistovi (ono tedy natrefit na prvotrestaného je skoro zázrak) dal prostor. Jednal s ním mile, připomněl mu i pestrou minulost, ale především posuzoval aktuální situaci. Měl doplňující dotazy a bylo vidět, že předem není o výsledku rozhodnutý. Odsouzený recidivista byl pokorný, uvědomil si svá pochybení, měl splněné zákonné podmínky, velmi dobré hodnocení věznice, příslib zaměstnání, funkční rodinné zázemí, bydlení. Pan soudce žádosti vyhověl.

Na scénu nastoupil ale ještě pan státní zástupce. Mladý hoch, který evidentně sbíral zkušenosti. Od začátku jednání se věnoval svému mobilnímu telefonu, byl bez dotazů, dokumenty ve spisu ho nezajímaly. Závěrečné shrnutí se opíralo pouze o trestní minulost, kterou odsouzenému opakovaně omílal, aktuální situace odsouzeného ho nezajímala vůbec a žádost zamítl. Nabiflovaná teorie začala pokulhávat. Říkala jsem si, že tenhle postoj státní zástupce zaujal z pozice moci (mladý, sebejistý, jeho mobil byl pro něj zajímavější, ale je to pan státní zástupce) …netušila jsem, jak jsem naivní.

Po několika dalších jednáních jsem si začala být jistá, že apel paní ministryně Marie Benešové, kdy podle ní je potřeba častěji využívat institut podmíněného propuštění z výkonu trestu, státní zastupitelství minul zcela a soudy zřejmě prolétl jen lehce.

Další střety s realitou byly většinou nevídaným zážitkem. V několika případech se se zamítavým rozhodnutím soudce/soudkyně i státních zástupců/zástupkyň musíte ztotožnit, neboť odsouzený si jednání o PP plete s odvolacím soudem nebo to prostě jen zkusí, protože spolubydlící „Franta říkal, že potřetí to vyjde“. Na dotaz soudu, proč odsouzený odmítl pracovní zařazení, zazní odpověď „… pro práci jsem nenarodil…“ To pak obdivujete soudcovu trpělivost, emoce na uzdě. Nebo pokud je odsouzený člověk, který svým projevem, postojem a náhledem na trestnou činnost, chováním ve VTOS přítomné utvrdí, že by v nápravném zařízení, které ho sice nikdy nenapraví, měl zůstat asi napořád, aby byl od společnosti izolovaný co nejdéle, protože ho vážně nechcete potkat na ulici. Zde začínáte chápat zbytečnost takových jednání.

Tím nechci posuzovat životní příběhy jednotlivých odsouzených ani jejich mentální nastavení, ale když ty příběhy posloucháte, nejde o nich nepřemýšlet a zároveň přemýšlíte o přístupu soudců, přísedících, státních zástupců a vůbec o ukládání trestů a celém systému vězeňství. Někdy je vám dotyčného až líto, někdy vážně nechápete, co vše je možné, bohužel ale docházíte k ujištění, že výkon trestu, a především práce s odsouzenými vůbec není funkční a účel se míjí účinkem. Což je šílené, nikdo to nechce slyšet, natož řešit. To si pak říkáte…a tohle platím ze svých daní.

Každopádně po x-tém absolvování jednání o PP (i mimo Prahu) jsem dospěla k dost znepokojivému utvrzení se, že justice není skutečně jednotná, přístup soudců/soudkyň je diametrálně odlišný, ne každý soudce je na jednotlivé jednání řádně připraven, má adekvátní reakce, s odsouzeným jedná slušně.

Při některém jednání máte pocit, že jste na vojenském cvičišti, kdy už zahájení jednání řádným poučením odsouzeného vypadá jako povely v armádě při výcviku, kdy odsouzený nemůže být schopen poučení porozumět, neboť je na něj chrleno řevem a rychlost slovního projevu se dá přirovnat ke kadenci samopalu vzor 24 z filmu Černí baroni. Jindy se na Vás – na veřejnost před zahájením jednání ještě před vaším vstupem do jednací místnosti bezdůvodně hystericky rozeřve paní soudkyně (asi nemá ráda veřejnost…nebo se špatně vyspala, nestihla posnídat?), která by tímhle projevem včetně výrazu tváře bez problému srovnala i rozhněvané vězně ve věznici Mírov. To se pak nemůžete zbavit myšlenky, proč lidé takovou práci dělají, když je evidentně emočně znestabilňuje…?

Někteří soudci i soudkyně zastávají stále názor, že trest se má vykonat v plné výši, ale jsou i soudci a soudkyně, kteří se odsouzenému věnují, nechají si odsouzeným popsat, jaké jsou možnosti udělování odměn (což se věznice od věznice výrazně liší) a pokud je odsouzený odvážný, nastíní laxnost vězeňské služby při udělování odměn a i tzv. visející pochvaly, které pro odsouzeného u PP nemají žádný význam.

Soudci kladou velký důraz na plnění programu zacházení. Ve většině věznic ale příliš nefungují a o jejich smyslu a plnění lze vést hodinové debaty. Stejně jako o tom, zda se reálně dá či nedá vykonat určitá činnost nad jejich rámec, na což státní zástupci kladou často důraz, aniž by sami věděli, jaké jsou možnosti dané věznice, nebo jak je či není dodržován její vnitřní řád. Historicky nastavené a zažité podmínky např. pro udělení 1. PSVD se prostě jen tak nezmění (zřejmě moc práce), byť se slušný odsouzený (skutečně se jich několik najde) snaží, jak chce.

Některý soudce žádosti odsouzeného vyhoví, a naopak mu pobyt na svobodě zpřísní delší dobou dohledu. To má logiku.

Státní zástupci k PP přistupují většinou negativně. Jak jsem zmínila, někdy je to jasné a prostě „pustit“ fakt nejde, ale v případech, kdy si odsouzený druhou šanci zaslouží, státní zástupce se začne ohánět malým počtem pochval, absencí činnosti nad rámec a jeho postoj je opět zamítavý. To s Vámi „klid lomcuje“, i přes to, že jste nestranným posluchačem. Když se pak na chodbě se státním zástupcem bavíte (pokud je debatě přístupný – občas se zadaří) a zabřednete do detailu (reálná možnost získání odměn, podmínky pro 1. PSVD, fungování programů, možnost činnosti nad rámec a vůbec celkové fungování VTOS), jste šokováni, že většina státních zástupců nemá přehled o podmínkách výkonu trestu odnětí svobody. To samé se dá říct i o některých soudcích. Hlava Vám to nebere a koukáte jako Alenka v říši divů. ALE... začínáte chápat tzv. pépéčkovou turistiku.

Každopádně závěrem musím s čistým svědomím shrnout, že i přes šílené ujištění o nejednotném přístupu jednotlivých soudů, soudců, státních zástupců, časté absenci lidskosti, empatie, o rozdílných podmínkách ve věznicích atd. je příprava na PP velmi důležitá od počátku VTOS! Pokud se nejedná o člověka, pro kterého je vězení „druhým domovem“, ale jde o člověka, který se do basy dostal díky spletitému vleku okolností, díky blbosti, nezodpovědnosti, naivitě atd., a který FAKT UŽ ZPÁTKY NECHCE a pracuje na sobě, pak to určitě smysl má!!!

I přes komplikace, se kterými se tito odsouzení musejí potýkat, je důležité to nevzdat a sáhnout si hluboko do svědomí a uvědomit si, co a proč bylo špatně. Můj velký obdiv mají a opravdu smekám před vybranými neziskovkami (jen hrstka skutečně pomáhá, jak rodinám odsouzených, tak samotným odsouzeným) a před sociálními kurátory, kteří pro svou práci tzv. žijí. Vše je o lidech a naštěstí se stále najdou profíci, kteří nabídnou pomocnou ruku a s další pomocí je vedení řádného života na svobodě pro odsouzené možné – pokud ovšem samotný odsouzený toto skutečně chce.

Na úplný závěr přikládám zajímavý článek JUDr. Libora Vávry – předsedy soudcovské unie…snad se někdy dočkáme…

https://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/podminene-propusteni-z-vykonu-trestu-odneti-svobody-i

Petra

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense