„Na, žer, ty hajzle“, ozvalo se za mohutnými železnými dveřmi, malým oknem pro výdej stravy letěla do místnosti miska s jídlem, v které po dopadu na zem zůstalo asi tak na dvě lžíce. Zbytek se nacházel na podlaze v prostoru tzv. tureckého záchodu, rozuměj díry do země ze silně znečištěnými keramickými nášlapy na chodidla.
Odvětil jsem a počkal na zvuk druhých dveří, abych měl jistotu, že odchází a taky kdyby se snad chtěl vrátit, abych si udržel hrdost a neudělal mu ještě větší radost tím, že spatří můj smutek. Jakmile se zaklaply druhé dveře, rozbrečel jsem se, kladl si spoustu otázek, které měly společnou melodii, a to lítost. Lituji však i jeho, ptám se: Jak jste tam došel? Proč to děláte?
Stále brečím. Po půl hodině neustálého breku přesouvám své pláčem a smutkem unavené tělo na kovovou chladnou postel zalitou betonem tak, aby s ní nešlo hnout. Usedám do dřepu na styl ponča, přes sebe starou děravou deku, stále se ale klepu zimou, strachem, nejistotou.
Vzpomínám na film Mstitel s píšťalou, měním dřep v turecký sed, spojuji palce s ukazováčky na obou dlaních a ruce odkládám na kolena, medituju jako mstitel před bojem, uklidňuju dech, nechávám svévolně stékat poslední kapky slz po bradě na deku a již jen tiše v mysli říkám „mami“.
V kobce není okenice, jen jedna zabudovaná luxfera, není skrze ni vidět ven, ale jakožto jediná malá hvězda v mém temném nebi mi postačuje k víře a naději. Je zde vlhko, tma a smrad. Pach plísně mě při každém nádechu udeří. Na stěnách jsou krví a sekretem psané vzkazy, jména, básně a to převážně českým a romským jazykem. Dodnes si jeden vzkaz pamatuji, aniž bych mu rozuměl, a to pouze foneticky:
Avjom khere o čhave nane,
Dikhel prema miry romňory.
Jak tu salos sar len ile,
Niko lenge na spomižinel.
Pačov mel e dovlestar sar dživava o čhave dado miro spominžin tú len khére.
(Překlad, o který jsem poprosil Roma v postarším věku, cca 60 let. 22 let mi je překlad neznámý, až dnes, když píšu tyto řádky, jsem s ohledem na čtenáře došel k překladu.)
Přišel jsem domů, děti tam nejsou.
Kouká na mě má žena,
Kde jsi byl, když je vzali?
Nikdo jim nepomohl, věřím bohu, že je vrátíš opět domů.
Mám to dodnes v paměti jako mojí oblíbenou etudu od Otakara Ševčíka, kterou jsem často hrával na housle. Netřeba rozumět písmu a snad i noty zná, ten tvar a zvuk mne hřál. Cítím, jak se mi pomalu rozpojují ukazováčky s palci na dlaních a malý mstitel během chvilky upadá do spánku.
Nadcházející den si mě hned z rána do své nóbl kanceláře povolá ředitel, rádoby elegán, lhář a generál imaginární armády. Ve svých napasovaných jeansách, oranžovém saku a v lakovkách a la krokodýl, vypadal jako flašinetářova opička. Flašinetář je stát, ke kterému právě od těchto chvil cítím nenávist.
„Dobrý den“, pozdravím při vstupu….. „Jak pro koho“, odpoví bez očního kontaktu a přehrabuje se v právě došlé poště. Roztáčí flašinet: Jsi si jistě vědom toho, že pokud jako chovanec utečeš, čeká tě samotka!“ Nikdy na ní osobně nebyl a rozhodně mu není známo to, jak jeho podřízení zachází s chovanci … jako s právě odchycenou škodnou.
Z jeho pohrdání a neslušnosti vřu jako kýbl z hydroxidem draselným zalitý horkou vodou. Po 10 minutách moralizování odcházím na kobku, odkud mne odvedou na oddíl. I já přidávám vzkaz na stěnu:
Samotou kalen,
bohy snad kován,
život můj pevný chrám v duši je schován.
Boří však srdce žal,
když vracíš se zpět v zrod oněch dní.
Jsou krvavým mečem ran prvních, rezavým železem, bolestí posledních.
Geo Rou jr., Věznice Nové Sedlo
