Otrhaný žebrák před výlohou sedí,
mladý vrah v kravatě, co nemá život
před sebou, jen to ještě neví.
Zbědovaný veterán z války o nohy přišel ve Vietnamu,
co pozbyl síly více
starý pár vchází do nemocnice.
Ona ho podpírá,
jemu srdce mění, stal se prvním na seznamu.
V kočárku malý Bansie se pláčem zalyká,
v budoucnu senátor, jemuž
sedm kulek za rovnoprávnost tělem proniká.
Život nehraje ve hře osudu nikdy fér,
zarostlý, shrbený, šedivý stařec
v mládí pln vášně a lásky
zametá odpadky na Time Square.
S Daliborem
V oblaku lehkého kouře protkaného střízlivostí,
seděli, seděli a mlčeli.
Nebylo v tom nic osobního, žádná zvláštnost, žádná zášť, žádná zloba,
jen seděli, seděli a mlčeli, jak to chlapi dělaj.
Všechna slova a věty bolů už dávno pověděli jiným,
přesto je v tom mlčení něco spojovalo - to nic osobního.
Možná to nic osobního bylo právě to, co dělá časem z lidí přátele,
i přestože to nic osobního vede lidi ke křivdám, k nevraživosti, válkám a kdoví k čemu ještě.
Ta nevyřčená slova dostala punc něčeho,
čemu by ženský nikdy nerozuměly
a nikdy by ani rozumět nechtěly.
Průvan z okna rozmetal cigaretový kouř
a rozptýlil ho prázdnými řečmi a slovy okolního světa.
Prázdnota se zúžila do prostoru, kde sluch je zbytečným až nadbytečným smyslem,
a jen trpké souznění v samotě a opuštěnosti duše zbylo
v ten páteční podvečer, podzimu, co nepovznáší, jen bolí,
bolí hluboko, hluboko uvnitř,
nenaříká, nesténá, jen mlčí v neosobním průvanu osobní blízkosti,
ten podvečer u stolu na nesvobodném místě ve svobodném světě,
u stolu, kde všechna slova a myšlenky ztratily svůj smysl
a mlčení bylo jediné ryzí, upřímné, chlapské sdělení světu a sobě,
a tak seděli, seděli a mlčeli ..
Martin Virt., Věznice Horní Slavkov
