Jmenuji se Marcel. Před nástupem trestu jsem já, moje dnes už bývalá přítelkyně a naše dvě dcery žili ve Zlíně v krásném a útulném baťovském domku. Myslím, že jsme žili dobře, přítelkyně byla stoprocentní máma. Já jsem pracoval jako kamioňák. Jezdil jsem hlavně do zahraničí, takže jsem nebýval moc doma, jen na víkendy, ale ty vždycky utekly dost rychle. Snažil jsem se zkrátka vydělat pro rodinu co nejvíc peněz a to se mi taky dařilo.
Pak mě dostihla minulost. Udělal jsem hloupost a soud mi proměnil podmínku ve výkon trestu na 3 roky. Dětem jsme to neřekli a dokonce jsme ještě jeli na dovolenou do Tunisu, odloučení od nich jsem si vůbec nedokázal představit. Přiznám se, že do basy mě musela dovézt policie. První návštěva družky a holek byla po dvou měsících. Starší dcera měla šok a na další návštěvu už se jí nechtělo a my jsme ji samozřejmě nenutili. Na té další návštěvě už jsem měl jen přítelkyni a mladší dceru.
Po nějaké době se stalo něco, co bych nikomu nepřál. Běžně jsem byl zvyklý z vězení volat domů. Starší holka mi jednou prozradila, že u nás spává můj tehdejší kamarád, „strýc“ říkala. To pro mě byla úplná katastrofa. Krátce na to jsem se s družkou pohádal a vztah skončil.
S dětmi jsem ale chtěl mluvit dál. Jenže najednou nikdo nebral telefon, byla to úplná bezmoc.
Tou dobou jsem na nástěnce na oddíle zahlédl leták sdružení Za branou, co nabízejí pomoc právě v rodinách odsouzených. Napsal jsem tam první dopis s mým problémem, jestli by mi nemohli pomoci. Popravdě řečeno, moc jsem tomu nevěřil. Odpověď přišla za týden. Poradili mi, abych napsal na OSPOD ve Zlíně. To jsem udělal a začalo se to hýbat. Lidi ze Za branou pak za mnou přijeli do věznice, nabídli mi kredit na volání dětem. Paní z OSPODu mezitím navštívila mojí bývalou přítelkyni a řekla jí, že mi nemůže odepřít telefonování s dcerami. Protože jsem jejich táta a mám stejná práva jako ona.
A tak jsem začal volat z vězení dcerám a najednou mi bylo o hodně líp. Když jsme se viděli se zástupci Za branou podruhé, nabídli mi možnost, že proplatí dcerám a doprovodu cestu do věznice. Ujal se toho můj starší bratr, který přijel se švagrovou a jejich dcerou. Přijela mladší dcera. Můžu vám říct, že jsem byl dost nervózní, když jsem měl vidět mojí holčičku po 19 měsících. Návštěva trvala 3 hodiny, po celou dobu mi seděla na klíně a dívala se na mě. Bylo to něco úžasného. Celou dobu jsem měl slzy v očích. Ostatních jsem si ani moc nevšímal. Měl jsem pro ni nachystané nějaké drobnosti, které jí dali při odchodu z návštěvy.
Když o tom všem slyšela starší dcera, po telefonu mí slíbila, že příště už přijede taky. A já si teď nemůžu přát víc. Ve vězení mám práci, takže to utíká. Až se vrátím, vše jim vynahradím.
Tak díky zabraňáci. Marcel.
