Sedíme u stolu všechny, co se k němu vejdem a oknem vzhlížíme k obzoru. Každá má ten svůj – plný plánů a přání, touhy po svobodě a v jeho velikosti se odráží velikost duše. Před oknem je strom, krásný smrk – ten majestátný strážce zbytků přírody, o hodně důstojnější než bachař.

Do spoře osvětleného pokojíku nakukoval srpek měsíce a přetlačoval svit malé lampičky v místnosti. Hvězdnatá obloha rozsypala své perly v plné kráse do světa a vlahý větřík mírně pokyvoval větvemi rozsochatého ořešáku za oknem. Pohybující se větvoví vykreslovalo v pokoji pitoreskní obrazce na stěnách a malovalo pokřivené stíny na protější zdi od okna. V posteli přikrytá bílým prostěradlem s modrým lemem ležela dívenka se žlutým šátkem na hlavě, mělce oddychovala, spala.

Kdysi dávno mi moji rodiče vyprávěli starý příběh, o kterém se místní lidé na této opuštěné vesnici báli hovořit. A když, tak zcela potichu. Už je to hodně dlouho, co se zde ztratil místní farář. Prostě se jednoho dne nevrátil z kostela a víc ho už nikdo nespatřil.

Štědrý den se pomalu ale jistě blížil. Čím blíž ale byl, tím víc jsme musely se sestrou držet uzdu svým emocím. Byly jsme netrpělivé a zvědavé, kolik dárků dostaneme. Domem se čím dál častěji linula vůně perníčků, vanilkových rohlíčků, purpury a vonných svíček. Za okny se klidně snášely k zemi sněhové vločky. Na skleněné tabulky oken mráz kreslil nádherné obrazce.