Každý člověk ve svém životě někam směřuje a chce něco vytvořit. Děláme maximum pro to, abychom zabezpečili svoje rodiny, vychovali co nejlépe své děti a celkově se pokud možno snažíme co nejvíce přiblížit globálnímu pohledu na štěstí. Karel nebyl jiný. Již víc jak pětadvacet let pracoval ve své zastavárně. Tento byznys rozjížděl se svým tátou, jeden čas spolupracovali, jeden čas soupeřili a je jen těžko posoudit, který z nich byl úspěšnější.
Sedíme u stolu všechny, co se k němu vejdem a oknem vzhlížíme k obzoru. Každá má ten svůj – plný plánů a přání, touhy po svobodě a v jeho velikosti se odráží velikost duše. Před oknem je strom, krásný smrk – ten majestátný strážce zbytků přírody, o hodně důstojnější než bachař.
Kdysi dávno mi moji rodiče vyprávěli starý příběh, o kterém se místní lidé na této opuštěné vesnici báli hovořit. A když, tak zcela potichu. Už je to hodně dlouho, co se zde ztratil místní farář. Prostě se jednoho dne nevrátil z kostela a víc ho už nikdo nespatřil.
Do spoře osvětleného pokojíku nakukoval srpek měsíce a přetlačoval svit malé lampičky v místnosti. Hvězdnatá obloha rozsypala své perly v plné kráse do světa a vlahý větřík mírně pokyvoval větvemi rozsochatého ořešáku za oknem. Pohybující se větvoví vykreslovalo v pokoji pitoreskní obrazce na stěnách a malovalo pokřivené stíny na protější zdi od okna. V posteli přikrytá bílým prostěradlem s modrým lemem ležela dívenka se žlutým šátkem na hlavě, mělce oddychovala, spala.
Štědrý den se pomalu ale jistě blížil. Čím blíž ale byl, tím víc jsme musely se sestrou držet uzdu svým emocím. Byly jsme netrpělivé a zvědavé, kolik dárků dostaneme. Domem se čím dál častěji linula vůně perníčků, vanilkových rohlíčků, purpury a vonných svíček. Za okny se klidně snášely k zemi sněhové vločky. Na skleněné tabulky oken mráz kreslil nádherné obrazce.
