„Mami, kde je děda?“ – tuhle otázku jsem byla zvyklá slýchat poměrně často. Přece jenom dceři bylo něco málo přes tři roky, a jak jistě každý rodič ví, většina otázek dětí v tomto věku začíná buď „proč“ anebo „kde“ (případně ještě „co“). Odpovědi na některé takové otázky tak bývají už poměrně automatické, ale jak odpovědět na to, kde je děda, pokud zrovna před pár dny nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, a to rovnou na 7 let?

V 60 letech jsem místo do důchodu šel do vězení. Poprvé. Sice jsem se chlácholil tím, že je hezké v 60 ještě něco zažít prvně, když v tomto věku člověk čím dál tím více věcí dělá naposledy. Nicméně zrovna pobyt ve vězení nebyl mou prioritou pro podzim života. Co se dá dělat, dopis v obálce s pruhem mě vyzval, abych se do 5 dnů dostavil do vazební věznice v Litoměřicích, a nastoupil VTOS. Vojnu jsem zvládl, říkal jsem si, tak tu basu musím zvládnout také. Ostatně od vojny se to až tak lišit nebude. O tom jsem byl přesvědčen po 340 dnech pobytu ve vazbě.

Motto výstižně charakterizuje principy českého vězeňského zdravotnictví na počátku 21. století. Podle mého názoru je ale odrazem celkové běžné cesty ke špičkové, bezplatné a plně dostupné lékařské péče pro všechny. Jak už v roce 1996 řekl tehdejší náměstek ministra zdravotnictví pro reformu českého zdravotnictví, jsou tyto požadavky najednou nedosažitelné. Chápu to. Co však nechápu, jsou situace, kdy o poskytnutí nezbytné zdravotní péče ve vězení, tedy v situaci, kdy je výběr svobodné volby lékaře omezen, rozhoduje solventnost pacienta a nikoliv jeho zdravotní stav. Vězeňské zdravotnictví jsem zažil na vlastní kůži a nestačil jsem se divit. Ale popořadě…