V dnešní době je ve světě spousta pohádek, filmů, povídek a příběhů na motivy vánočních svátků pro děti a mládež. Vyjmenujme si jen některé z nich. Například kreslené pohádky, jako Polární expres či známé Ledové království. Dále pak některé české pohádky, vysílané převážně v době adventu. Pokračovat můžeme americkým Kevinem ze Sám doma, zeleným děsivým skřetem Grinchem, jenž Vánoce zpočátku absolutně nesnášel, až třeba po Ukradené Vánoce světoznámého Tima Burtona.

christmas 2971961 1280

Kolik vánočních zpracování je však pro dospělé? Kolik jich je podle skutečné události? A kolik jich je potom v knižním vydání? Proto bych chtěla vás, milý čtenáři, poprosit, zastavte se na chvilku. Sedněte si, zaposlouchejte se do zvuků vzdáleného nitra, nalaďte se na blížící se sváteční dobu, uvolněte se, svobodně se nadechněte a užijte si kratičký příběh Vánoc z prostředí, kde byste nejspíš nečekali, že nějaké Vánoce vůbec existují. Příběh Vánoc z vězení.

Letos už to jsou mé deváté Vánoce ve vězení. Jak to snáším? Těžko, ale vím, že musím, a tak se snažím. Snad se ptáte, jak to všechno začalo, nebo zda to někdy vůbec skončí, když už to trvá tak dlouho. Jistě, že skončí. Vraťme se ale až na úplný začátek. Všechno to začalo téměř před třiceti lety, kdy jsem se milostivě uráčila přijít na svět. Přesně tři měsíce před mými prvními Vánocemi vůbec.

K mojí smůle si z nich až tak moc nepamatuju. Nepamatuju si také ty druhé, třetí a možná i čtvrté. Možná jenom matně, ze spousty rodinných fotoalb. To je ale všechno. Upřímně mě to mrzí. Ty, co totiž následovaly, byly úžasné. Jsem si dokonce jista, že bych pak měla v hlavě ukotvené mnohonásobně krásnější vzpomínky, než ty, které mi tam teď zůstanou po zbytek života.

O trochu živěji si pak vybavuji čas adventu mezi mým šestým a dvanáctým rokem. Už na začátku prosince, posledního měsíce v roce, bytem voněly nejrůznější druhy cukroví. V rádiu i v televizi reklamovali nadcházející kouzelný čas, náměstí zaplnili trhovci se svými stánky a celé město pak vyhrávalo vánočními koledami. Zkrátka atmosféra, jak má být. Byla to snad ta nejhezčí doba.

S mladší sestrou jsme vymýšlely originální dlouhé dopisy pro Ježíška, ještě před svátkem svatého Mikuláše. Rodiče nás děsili a dělali si z nás legraci, že letos žádné dárky určitě nedostaneme.  Přesto, když jsme viděly hračku, která se nám líbila, a žadonily jsme „jé, to bych chtěla“, bedlivě střežili uši a ukládali si naše přání do paměti. Když jsme večer položily papír s přáními na okenní parapet, nepřály jsme si nic jiného, než aby dopis přes noc zmizel. Obě jsme usínaly s obavou, že ráno spatříme jen jakousi vlhkou rozpitou hmotu. O to větší bylo naše překvapení, když lístek za oknem opravdu nebyl. Zvědavě jsme se nakláněly, ještě v pyžamech jsme vykláněly své rozcuchané hlavy z oken, jestli třeba náhodou přes noc jen neuletěl a nespadl dolů. Dopis však nikde neležel a to znamenalo jediné.

Byl tu! Naše přání se tedy musí splnit!

S tímto vědomím se nám daleko lépe vstávalo, a celý den byl o mnoho příjemnější. Ve škole jsme se už moc neučili, místo toho nás paní učitelky nabádaly krásně vyzdobit domov každého z nás nebo alespoň udělat nějakou větší radost našim rodičům. Dělali jsme tak nejrůznější řetězy z barevných papírů, vystřihovali sněhové vločky a učili se, jak správně zabalit dárek.

Po vyučování jsme se hnali co nejrychleji domů, abychom mohli zahodit aktovky a pádit znovu ven s kamarády. To jsme zase stavěli sněhuláky, nejrůznější iglú, pořádali koulovačky a soutěže v klouzání po zledovatělém sněhu. O víkendech jsme s rodiči často chodívali bruslit na zamrzlou řeku. Vzpomínám si, jako by to bylo včera, jak jsem míjela omrzlé zasněžené větve stromů. Jako malá jsem zatahala, myslím, za každou větev a smála se uměle vytvořenému sněžení, i když zrovna nesněžilo.  Dnes aby jel za sněhem jeden až do ciziny.

Dny plynuly a hned po sepsání našich veledůležitých přání přišel den sv. Mikuláše, kdy se otvírala pekla a děsiví čerti odebírali rodičům jejich zlobivé neřesti. Pro nás to byl den jako každý jiný, jenom s tou obavou, že možná může někdo přijít a zachrastit řetězem na dveře bytu. Obávaly jsme se já i sestra. Samy sebe jsme přesvědčovaly, že nám nic nehrozí. Vždyť jsme se přeci chovaly slušně celý dlouhý rok.

Každého koho, pozdravila maminka, jsme pozdravily i my. Zdravily jsme, když jsme někam přišly, také jsme pozdravily. Jakmile jsme něco dostaly, vychovaně jsme poděkovaly. Nikdy jsme nedělaly rozmazlené scény jenom proto, že jsme něco chtěly a nemohly to zrovna mít. Přesto v pozdním odpoledni, když už se začalo stmívat, začalo se potemnělými ulicemi ozývat zlověstné výskání a rachtání řetězů, byly jsme tišší, než obvykle.

Když nám o chvíli později maminka řekla, abychom se oblékly, že půjdeme na slavnosti, úsměvy nám z tvářiček zmizely úplně. Nechtěly jsme vypadat, jako bychom neměly čisté svědomí, proto jsme se tiše oblékly a tvářily se naprosto hrdinně. Tatínka jsme nechávaly tehdy doma. Chodil pomalu neustále do práce, proto býval hodně unavený. Když jsme odcházely, ležel a tvrdě spal.

Došly jsme do města a tam vám to bylo hotové peklo! Všude se líně procházeli strašidelní čerti. Někteří strašili více, jiní méně. Někteří měli v rukách své dlouhé ocasy a zuřivě s nimi točili, jiní zase točili řetězy, jakoby ho chtěli zlobivému dítku obtočit kolem malého krčku a přitáhnout si ho k sobě. Měli vyplazené dlouhé červené jazyky a odporně se šklebili. Procházeli se v doprovodu s vysokými Mikuláši a krásnými laskavými anděli. Skláněli se k dětem a chtěli, aby jim zazpívali či zarecitovali některou z vánočních koled.

Hodný anděl dal potom děťátku, jako odměnu za jeho statečnost, jednu z mnoha dobrot ze svého bohatého košíku. Traduje se, že touto říkankou nezbedné dítě zmírní rok plný neplech, za něž si ho chce čert odnést do pekla. Vše totiž nosí zapsané v obrovské knize hříchů. Anděl donutí zmírnit čerta jeho radost, a tak říkajíc ho obměkčí. Ukáže mu, že ve světě je krásnější dobro, nad dítětem zvedne výstražný prst a nakonec ho nechá jít.

My jsme se loudaly městem a ani sestra ani já jsme nedýchaly hrůzou. Nevyhledávaly jsme chlupaté postavy s kopytem ani jsme s nimi nenavazovaly oční kontakt. Nechtěly jsme s nimi mluvit, natož jim zpívat. Dělaly jsme se naprosto neviditelnými. Už jsme se procházely více než hodinu. Ve městě jsme potkaly každý rok několik tetiček s jejich ratolestmi, které chtěly nechat postrašit.

Byl však prosinec a s nastávajícím pozdním večerem se do nás zakusoval chlad čím dál tím víc. „Mamí, mě už je zima.“ zakňourám směrem vzhůru, načež se na mě matka tázavě podívala a zeptala se: „Zima ti je?“. „Jo, na nohy.“, odpověděla jsem. K mému štěstí se i po druhém boku matky ozvala má sestra: „Mně taky, já už chci domů.“. „Dobře, tak pomalu půjdeme.“ Cestou zpátky k domovu jsme potkaly ještě pár děsivých čertů. Čím blíž jsme však byly, tím míň jsem byla nervózní. Jakmile za námi zaklaply domovní dveře, uklidnila jsem se úplně. Věděla jsem, že už mi nic nehrozí.

Po příchodu domů jsme se všechny svlékly z teplých bund a aspoň na chvilku utíkaly k topení. Pořád ještě jsme měly zkřehlé ruce i nohy mrazem. Svíjely jsme se kolem radiátoru, tiskly k němu červené tváře, když v tom mi padl pohled na malou taštičku s motivem Mikuláše na okenní kličce, kousek nad mou hlavou. Taška okamžitě upoutala mojí pozornost. Otočila jsem se na sestru. Ta si ale ničeho nevšimla. Pomalu jsem se postavila, zvědavě jsem nahlédla dovnitř a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Byla plná nejrůznějších čokoládek, zlatých penízků, sladkostí, ale i pomerančů, mandarinek, kiwi a jiného ovoce. Nikde ani stopa po uhlí nebo bramborách. Bláznivě jsem všechno vysypala na stůl, hlasitě se smála a ukazovala své malé sestřičce, co všechno jsem dostala.

Když jsme zjistily, že na nás pan Mikuláš myslel na obě stejně a nechal nám rovnou celé tašky, usoudily jsme, že jsme musely být opravdu hodné. Hluk z dětského pokoje vzbudil taťku, který se přišel podívat, co se to v pokojíčku děje. „Tatí, tatí, podívej, co všechno nám tu nechal Mikuláš! My jsme byly hodné!“ Taťka se posadil na postel a s úsměvem se díval na naši dětskou nefalšovanou radost. A my? Po tajuplné mikulášské nadílce dobrot jsme věřily, že nakonec i Ježíšek se u nás doopravdy zastaví s bohatou nadílkou.

Lucie K., Věznice Opava

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense