Kdysi dávno mi moji rodiče vyprávěli starý příběh, o kterém se místní lidé na této opuštěné vesnici báli hovořit. A když, tak zcela potichu. Už je to hodně dlouho, co se zde ztratil místní farář. Prostě se jednoho dne nevrátil z kostela a víc ho už nikdo nespatřil.
Kaplan Hudal se jako každý pátek připravoval na večerní mši. Oblékal se do černého taláru, pomodlil se před visícím křížem a odchází. Dveře od světnice zavírá na dva západy velkým železným klíčem. Toho večera je před velkou bouří. Obloha je tmavá a silný vítr doprovázený zvláštním zpěvem meluzíny nutí vesničany pozavírat dobytek do stavení a zavřít okna na petlice.
Jen psi zůstávají uvázáni na svých řetězech. Zuřivě štěkají, jako by prosili, ať je pustí. Tu cestu, kterou chodil kaplan každý den do kostela, velice dobře znal. I jako slepý by tu cestu zvládl, ale dnes bylo vše jiné a zvláštní. Kaplan si toho všiml, ale nějak tomu nechtěl věnovat pozornost. Cesta byla strmá, kamenitá a silný vítr ohýbal větve stromů až k zemi. Meluzína vyla jako raněné zvíře. Tím snad kaplana prosila, ať dnes do kostela nechodí.
„Vrať se kaplane. Vrať se a jdi zpět.“
Kostel už je nedaleko, už jen malý kousek. Konečně kaplan nahmatá velkou mosaznou kliku na starých kostelních dveřích. Vstupuje do chladné tiché místnosti. V tom tichu kaplan slyší jen své kroky na kamenné podlaze. Větve stromů mlátily do velkých kostelních oken jako dlouhé pařáty nestvůry.
I zima je zde větší než obvykle. Mnoho svíček již nesvítí, jsou zhasnuté. Kaplan vůbec nedoufal, že v kostele někdo bude za takového počasí, ale k jeho údivu tam přece jen někdo byl. „Kdo jsou ti lidé?“ ptá se kaplan sám sebe. „Nikdy jsem je zde neviděl. Nejsou zdejší.“
Byla to nepočetná skupina žen, dámy, které seděly v dlouhých dřevěných kostelních lavicích. Čeho si kaplan všiml. Dámy byly draze oblečeny. Jejich šperky na bílých šíjích zářily jako smaragdy. Na rukou měly spousty drahých prstenů. Byly oděny do černočerného hedvábí. Stejně tmavé měly i krajky, které skrývaly jejich tváře.
Stejně tak si všiml i pánů, tří, možná čtyř, kteří stáli v tom nejtmavším koutě kostela. Jejich tmavočerné fraky a cylindry na hlavách splývaly se stínem, ve kterém stáli. Byli rovněž draze oblečeni. Každý z nich v ruce svíral zlatou propracovanou hůlku - poslední anglické módy.
„Bože, kdo jsou ti lidé?“
V kostele je stále pronikavější zima. Kaplan prochází kolem těchto osob a cítí jejich silně upřené pohledy, stoupá po dřevěných schodech na kazatelnu a otevře Bibli na straně šedesátšest. Rozhlédne se a začne kázat.
„Milujme Boha. Bůh je s námi.“
Neznámí hosté se na kaplana s nezájmem podívali, i přes to pokračoval v kázání.
„Bůh je náš Hospodin.“
V kostele je stále chladněji, kaplan slyší tlukot svého srdce. Z hostů opět nikdo nereaguje, kázání pokračuje.
„Bůh je jediný spasitel na světě. Jen Bůh existuje, nikdo jiný.“
Náhle ti cizí lidé v kostele zbystří, všichni se na něho podívají. Dámy si začnou cosi šeptat a v tom tichu je slyšet jen šustění jejich drahého hedvábí. Jeden z pánů vykročí a jde směrem ke kaplanovi. Ten chlad je ještě silnější.
Kaplan zavře svou Bibli, položí si ji na hruď a začne se upřeně modlit. Po krátké chvíli otevře oči a ten muž, který vystoupil z davu, se náhle kaplanovi dívá do tváře. „Pane Bože!“ zvolá kaplan.
„Jaká nečistá síla toho muže povznáší?“
„Jeho nohy se nedotýkají země, Bože, kdo jsou ti lidé.“
Ta osoba kaplanovi řekne: „Otče, váš Bůh není na světě jediný.“
Psal se rok šestnáctsetčtyřicetosm, od té doby kaplana již nikdo nespatřil.
Ladislav Cichý, Věznice Všehrdy
