Tak tohle jsou Holešovice. Čtvrť, kde jsem před mnoha lety vyrůstal, hned u Vltavy, v ulici Mladé Gardy, kterou po Sametové revoluci přejmenovali na Tusarovovu, stejně jako Ortenovo náměstí. Vlastně nezáleží na tom, jak a co přejmenovali. Na první pohled se toho totiž zase až tolik nezměnilo. Samozřejmě, domy mají nové fasády a není vše tolik jednotvárné jako já staré doby. Jako tenkrát.

prague 438224 1280

Obchody zůstaly tam, kde stávaly, snad jen s jiným sortimentem. Škola stojí, jako dřív. Na rohu ulice před školou se stále rozléhá parčík s budovou, které se říkávalo “školička“. Tam jsme před i po vyučování trávili čas, jak už kluci tráví. Vzpomínám, jak jsme tajně kouřili, kasali si trika před holkami a vyváděli vše, co neschvalovali rodiče, učitelé ani tehdejší režim.

Také počet hostinců a jejich jména zůstala stejná. Jako první si vybavuji občerstvení U Slunce. Následovala Školička a na rohu ulic Osadní a Tusarovovy stále čepují v hostinci U Vrtule. Na druhém rohu ulic, tedy Jateční a Osadní, je výčep U Garáží. Z něho koukáte přímo na jatka. Dnes už na Holešovickou tržnici. Nezní to úsměvně?

Až teď si skutečně uvědomuji, že mé tvrzení, že se po dobu padesáti let zas až tak moc nezměnilo, nejspíš neobstojí, neboť ty největší celky, řekněme ikony Holešovic, jsou nenávratně pryč. Například pivovar, kde se vaříval Pražan, nebo pražský přístav jsou zastavěny rezidencemi. Přístav tehdy začínal u libeňského mostu budovou Kova a prodejnou Tuzexu. Táhl se celou ulicí až k mostu v Tróji. Dnes se rezidenti koukají z oken přes Vltavu na Libeň.

Vydáte-li se pak procházkou po Libeňáku přes řeku, dorazíte na Palmovku, dnes na Prahu 8. Napravo leží Karlín, nalevo celá Libeň s nemocnicí Bulovka. Zní to zdlouhavě, ovšem my, skalní Holešovičáci, jsme bývali na kolech za pár minut dávno v polovině mostu. Marně byste tam dnes hledali sjezd ke slepému rameni Vltavy, kterému se říkávalo “Stará plavba“.

Zde bývalo v létě bezvadné koupání a v zimě skvělá možnost nakrást si nějaké dobré a vzácné ovoce z dovozu. Tedy v případě, že byl dostatečně silný led na řece, aby nás unesl. Když šlo vše podle plánu a my jsme se po zamrzlém ledu dostali ke kotvícím šífům, kde se před vánočními svátky skladovalo všemožné dovezené cizokrajné ovoce, mohli jsme ochutnat vše, co se na obyčejný krám nikdy nedostalo.

Předražené ovoce bylo určeno převážně pro hodnostáře KSČ a v případě, že naše mámy chtěly na Štědrý večer banány nebo mandarinky pro děti, musely absolvovat několikahodinové fronty. Samozřejmě pod podmínkou, že si, chuděry, přivstaly z vyhřátých postelí. K poledni už bylo veškeré ovoce vyprodané, ať bylo sebedražší.

Byl-li led dostatečně silný, postup pro lup byl vždy stejný. To se vybrali dva kluci, kteří prohráli tahání párátek. Ti si museli chtě nechtě nazout brusle a po ledě objíždět zakotvené šífy. Museli do nich silně tlouct, aby odlákali hlídací psy. Poté následoval nejtěžší kousek. Uběhnout necelých deset kroků k brance, tu otevřít a stihnout oněch deset kroků v bruslích na led, před psy, které jsme museli odlákat co nejdál. Naštěstí to na klouzajícím ledě šlo raz dva.

Ostatní mezi tím nabrali tolik kousků ovoce, kolik se jim jen vešlo do kapes. Cestou domů jsme se zastavovali u rodin kamarádů, spolužáků a všechny jsme podarovali vzácným lupem. Byly to krásné časy plné smíchu, adrenalinu a absolutně bez starostí. Tu větší část ovoce jsme se vždy těšili odevzdat ženám, které pracovaly v pekárnách, v mlékárnách či sodovkárnách.

Každý z nás tehdy nějakou miloval a využil i minimální příležitosti udělat dojem. Nejkrásnější pocit byl, když mi moje platonická láska za lup nabídla měkký čerstvý chléb, právě vytažený z pece. Ten vám zvonil! A jak dlouho dokázal hřát v promrzlém těle! O kousek dál, kde stával Laktos, jsem za další kousek darovaného ovoce dostal malým okýnkem mléko, kousek sýru nebo ničím nepřekonatelný jogurt ve skle.

Dost častým návštěvníkem jsem byl s kluky také u sodovkáren. Ty byly nejblíž hřišti a po vydařeném fotbalovém zápase byla točená kofola nebo červená limonáda k nezaplacení. Navíc jsme k sodovkárnám tíhli i z jiného důvodu. Zjistil jsem, že když vylezu na střechu, vidíme ženským přímo do sprch a do šaten. Pane, to vám byla podívaná!

Problém byl v tom, že pracovnicím končila odpolední směna až ve 22 hodin. Domů jsem tak často chodil pozdě a musel se potom před rodiči různými způsoby vykrucovat ze všelijakého vyptávání, kde celé dny jsem nebo kde jsem se mohl tolik ušpinit. To bylo jedinkrát v roce, kdy se role obrátily, a jídlo se podávalo z ulice do obchodů.

Nemohl jsem ho nosit domů, ať tak či tak. Zvídaví rodiče by hned prokoukli naše všemožné výmluvy a poznali by, že je to kradené ovoce připravované k prodeji. Navíc po zkušenostech některých obdarovaných matek obrovským množstvím květin k MDŽ se často kladla otázka, odkud jsou ty spousty tulipánů a růží. Otázku jsme předvídali, proto jsme pohotově vyrukovali s tím, že jsme byli pilní žáci, a květiny máme za odměnu ze školních zahrádek.

Teď vím, že to zřejmě nebyla tak úplně nejlepší výmluva a dospělí oprávněně kroutili hlavami. Marně jsem roky přemýšlel, kdo jen to na nás mohl žalovat. Po letech jsem na to konečně přišel. Moje maminka totiž až na stará kolena dávala k dobru historku, kdy dostala největší kytici čerstvě natrhaných květin, neseříznutých, avšak svázaných tkaničkou od bot s každým stonkem jinak dlouhým. Měli jsme štěstí, že naše maminky nenapadlo ptát se soudruhů učitelů, zda kytice tak umně svázali oni.

Všemu o čem píši, předcházel rok 1968, kdy přijely spřátelené armády v tancích. Je to doba, na kterou si dnes už moc nepamatuji. Nikdy na ni však nezapomenu. Mamince se tenkrát udělalo špatně tolik, že pro ni musela přijet sanita. Bohužel nedojeli daleko.

Právě na konci libeňského mostu, navzdory tlaku záchranářů, sanitu otočila střelba vojáků zpět do Holešovic. Museli jsme čekat až do setmění. Potom mě už jako malého posadili na sedadlo spolujezdce, vedle řidiče, a i s veškerým strachem o maminky život jsem se musel pekelně soustředit.

Celá posádka automobilu spoléhala na to, že právě já budu znát tu správnou cestou opačným směrem od vojáků, přes Starou plavbu, zahrádky a nakonec ještě díru v plotě podniku Čeplo. K mému štěstí jsem cestu dobře znal. Nejspíš ji už nikdy nevymažu z paměti. Snad by mi maminka byla vděčná i za mé lumpárny.

Před tou dávnou dobou si ji nechali v nemocnici. Museli jsme jet s tatínkem domů tramvají ze zastávky v zatáčce, které se neřeklo jinak než “Heydrichiáda“. Právě zde byl totiž spáchaný onen známý atentát. Je to paradox, že po tolika letech přišla zrovna tahle zatáčka a opět okupantská uniforma páchala škody na životech…

Nikdy bych nevěřil, že dokáži popsat celé čtyři velké stránky pouze jedinou vzpomínkou ze svého dlouhého života. Najednou se tak stalo a já ani netuším, jak vzpomínku ukončit nebo jí dát nějaké jméno. Možná Veselá bída“ či “Balada z černého asfaltu“?

Ptáte se, proč mě napadá černý asfalt? Vzpomínám si totiž také na rozsáhlé černé záplaty asfaltu na chodnících, nad nimiž se tetelil horký letní vzduch a jehož praskající bubliny přitahovaly, jako magnet, všechny ruce i boty chlapců různého věku. A když nic, každý z nás musel v černé mazlavé hmotě omočit alespoň špičku boty.

Nejvíc ze všeho však bylo obrovské vyryté srdce s monogramem vytoužené dívky. Nikomu nevadilo, že tér smrdí, natož že špiní a nejde umýt. Dokonce ani ptákům ne. Nad rozteklými záplatami sedávaly na drátech elektrického vedení krásné hrdličky. Tehdy ještě vesele cukrovaly. Spolu s časem, na rozdíl od černých záplat, z Prahy vše tiše vymizelo. Zábava, volnost i hrdličky.

Nejen, že netuším, jaký název svému dílu dát, ale až teď jsem si také uvědomil, že jsem opomněl největší pointu mého celého psaní. Ty květiny, které jsme věnovali našim milovaným maminkám na Mezinárodní den žen, pocházely ze záhonů vládní budovy. Přezdívalo se jí “Vládní plánovací komise“. Byl to tedy soukromý pozemek.

Dnes již uplynulo mnoho let. Dnešní doby se nedožila moje maminka ani její maminka a možná je to tak dobře. Už tehdy, když mě hubovali za všechny mé klukoviny, mi říkávaly obě dvě, že rostu jenom pro kriminál. Teď jsem ve vězení a tyhle úsměvné zážitky jsou jediný způsob, jak odtud alespoň malinko uctít vzpomínku na jediné ženy, které mě v životě skutečně milovaly a chtěly pro mě jenom to nejlepší.

„Takhle mi tě nikdy nikdo nedokáže vzít. Děkuju ti mami…“

Otakar Sedláček, Věznice Karviná

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense