Jmenuji se Patrik a můj život by byl zřejmě na romány, než kratičkou povídku. Dokonce si troufám říct, že by to mnohdy byly snad i dechberoucí knihy, nesoucí název například „Láska, štěstí a sláva“, „Zrada, bolest a pády“, „Má láska je půvabné monstrum“ nebo „Znovuzrození starého dobrého rebela“. Názvů jsem schopen vymyslet bezpočet, pokusím se je proto shrnout do jediného, krátké příběhu.

people 2562102 480

Do jisté doby jsem byl de facto šťastný člověk. Štěstěna při mně stála už od kolébky. Mám snad ty nejbáječnější milující a trpělivé rodiče, jaké si jen člověk může přát. Také mám tři mladší bratry, za které bych položil život, bylo-li by třeba. Čili, mé dětství bylo skutečně jako čtené z pohádky O bohatém království, štěstí, lásce a čtyřech neposedných princích. Nakonec jsem to, jako nejstarší z bratrů, byl já, kdo žil s hlavou v oblacích, snil o královských snech a oplýval obrovskými ambicemi. Mým největším snem bylo stát se rockovým muzikantem. Toho jsem dosáhl už v mých patnácti letech. Už tehdy jsem se chopil mikrofonu a bubnoval v rockové kapele, jako smyslů zbavený.

Když k tomu všemu přidám vášeň k motorkám a krásným ženám, mohu říci, že se mi dařilo opravdu vše, na co jsem sáhnul. Můj život se tedy stal jednou velkou rebelií, jehož součástí se stal rock´n roll, sex a alkohol. Musím zdůraznit, že ač byl můj život sebebujařejší, byl zcela bez drog a dodnes toto vědomí řadím mezi jednu z mých největších chloub. Potom, právě v té nejkrásnější části mého náctiletého života, přišla věc snad ještě krásnější. Nejzásadnější a nejvzácnější. Zjevila se Jiřinka. Má celoživotní láska. Má žena.

Byla to osoba, jejíž krása se nedá vyjádřit žádnými slovy. Nikdy jsem nepoznal laskavější čistou dušičku, které bylo dovoleno kráčet po této planetě. Zřejmě vás zaráží, proč se o své největší lásce vyjadřuji v minulém čase. Roky pomalu plynuly a láska mezi mnou a mojí ženou jenom kvetla. Nezapomenu na den, kdy jsem sevřel v náruči novorozeného synka Páťu a dmul se pýchou. Roky znovu utíkaly, léta přibývala. Dosáhl jsem všeho, po čem touží mladý muž.

A potom… Byl to den, jako každý jiný. S radostí jsem uspával svého devítiletého syna. Klidný a bezstarostný jsem přešel do kuchyně, kde už na mě čekala Jiřinka. Láskyplně jsem jí obejmul, políbil ji a řekl jí, že malý už spinká. Mile se na mě usmála, tiše poděkovala a z čista jasna její tělo ochablo v mé náruči. Nechápal jsem, co se děje. Nechápal jsem ani lékaře a jejich prohlášení, že mé ženě praskla cévka v mozku a oni dělali všechno, co mohli.

Všechno jsem tehdy vnímal jako v mlze. Bylo to šílené období. Bolest a zášť, jež jsem cítil, snad nikdy nedokážu popsat přesně, jak jsem je cítil. Chtělo se mi ptát: „Pane Bože, proč zrovna ona?“, jenže věřit v tu chvíli v nějakého Boha bylo nad moje síly. Cítil jsem neuvěřitelnou nespravedlnost. Odmítal jsem jakoukoli pomoc. Odmítal jsem veškeré možnosti.

Trvalo mi dlouhých čtrnáct dní, než jsem onu šílenou skutečnost dokázal říct Páťovi. Když jsem viděl synovu vážnou tvář, jako bych viděl tvář jeho maminky. Jenže říct jsem mu to musel. Dnes jsem přesvědčený o tom, že náš syn zdědil srdce bojovníka po matce a notnou dávku rebelanství po mně. Nicméně tehdy to byla doba hodně těžká a takové to, že čas všechny rány zahojí, je snad největší lež, jakou jsem kdy slyšel. Vlastně nám jenom pomáhá neztratit víru a zmírnit naše bolístky. Říká se, že srdci neporučíte. Nejspíš jsem živoucím důkazem, protože přes tu neuvěřitelnou ztrátu a neutichající bolest jsem se znovu bláznivě zamiloval.

Byla krásná, milá a laskavá, jen o dost mladší než já. Věk ale přeci není překážkou, mají-li se dva rádi. Připadal jsem si jako ten nejšťastnější muž na světě a bláhově jsem posílal své díky Jiřince do nebe za to, že mi poslala tak úžasnou náhradu za sebe samou. Vztah to byl vskutku láskyplný. Zanedlouho se k mému Páťovi přidala krásná sestřička Sárinka, o něco později ještě bráška Mareček.

Byl jsem tolik šťastný, až jsem měl podezření, jestli nežiju jen krásný sen místo krutého života. V tu nejhezčí chvíli se onen krutý život přihlásil o slovo a posadil mě na zadek. Jak se ukázalo, štěstí se dá lehce obětovat vyšším zájmům a názorům. Láska? Láska je daleko křehčí, než kterákoli něžná květinka, která vám tvrdí, jak vás miluje. Tolik zjistíte ovšem až v okamžiku, kdy jsou slova, která byla vaším hnacím motorem, jenom kamení dopadající na zem.

Že fráze plné něhy jsou jen jakýsi závan chladného větru. Slýchával jsem věty typu: „Už tě nikdy nikomu nedám“ nebo „Navždy spolu a naší velkou rodinou!“ Skutečně to zřejmě myslel jenom jeden z nás. Přesto, když k mým uším dolehly sliby o budoucnosti a větší snaze s prosbou, abych přijel, neváhal jsem ani minutu. Můj problém spočíval v tom, že mi nedávno před touto situací byl udělen zákaz řízení. Už vám nejspíš i došlo, že jsem zákaz porušil jenom kvůli touze milovat. Nebo být milován? Nicméně teď jsem tady, ve věznici Oráčov.

Z počátku ve mně nezbylo nic. Jenom zášť, zloba a obrovsky velký pocit nespravedlnosti. Často jsem se ptal sám sebe, za co to vlastně všechno mám. Za to, že jsem si přál, toužil, obětoval kus sebe? Za to jsem dovolil, abych byl zahrnut lží? Aby se mnou byla vytřena podlaha? Abych přišel o své milované děti, pro které bych, bez sebemenšího zaváhaní, přestal i dýchat?

Jsem bojovník, proto jsem se hned po pár dnech další silné bolesti a zármutku rozhodl, že se s touhle absolutní ztrátou nikdy nesmířím. Celý život je rebelie mým stínem. Teď by neměla být? To bych nebyl já. Přesto bych chtěl napsat zmíněný román, jen abych svým příběhem varoval vás, čtenáře, před totální zamilovaností, zákeřnou realitou nebo manipulací osobou, jež bezmezně milujete. Nejste povinni si na ten stav jen bezradně přivyknout, můžete bojovat. Volba je jen na vás.

Vaše volba je to stejně tak i ve vězení. I já, ačkoli jsem tu na dlouhých osmnáct měsíců, bez dětí, ženy, svobody a ještě téměř bez pomoci, kterou má mužská hrdost odmítá, jsem se rozhodl bojovat. Musíte bojovat se vším. Každý den, za každého rozpoložení. Musíte bojovat sám se sebou i za předpokladu, že máte zrovna holé ruce. Pak už opět záleží jen na volbě vás samotných. Zda máte tu, či onu motivaci, která vás požene stále dál.

Mojí největší motivací se, jako v každé zlé situaci, staly mé děti. Až na druhém místě byla touha ukázat všem, jak moc se ve mně zmýlili. V kombinaci těchto dvou životně důležitých věcí jsem se stal nezlomným. Abych dokázal, že svá slova myslím opravdu vážně, vrátil jsem se až na začátek svého já a rozhodl se, že znovu začnu rozdávat smích a radost. Rozhodl jsem se bavit lidi kolem sebe.

Začal jsem psát texty písniček, básničky, pohádky. Dokonce jsem se odvážil i malovat. Byl to krásný pocit, dívat se do rozzářených očí dětí a seniorů. Představovat si jejich štěbetání, jak se chlubí svým kamarádům. Navíc jsme každý rok v době sv. Valentýna vyráběli a posílali do ženských věznic valentýnská přání. Jen tak pro potěchu. Tehdy se stalo právě to, co mě po dlouhé době opět posadilo na zadek.

Obdržel jsem, řekněme, až andělský dopis od tak hodné pokorné ženy, až se mi tajil dech při jeho čtení. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nezaujala svými slovy. Ačkoli jsem si nic nesliboval, s chutí jsem jí odepsal. Z postupného dopisování se stalo poznávání spojené s blízkou spoluprací na výrobě dárečků. Nepřestávalo mě překvapovat, kolik osudových věcí máme společných. Od stejného pohledu na život, přes koníčky až po pochování životního partnera. Naplňovalo mě vědomí, že byla jenom kousek ode mě, přesto čas, kdy se měly naše cesty střetnout, přišel až tehdy.

Z nějakého nepopsatelného důvodu na mé vědomí dotírala myšlenka, že to byla právě má Jiřinka, kdo mi dopomohl prožít ještě jednou ty nejkrásnější chvíle. Ano, viděl jsem ji opravdu za vším. Představoval jsem si, jak se už nemohla dívat na to, jak jsem nešťastný. Byla jediná, kdo mě znal dokonale, a věděla, že za svou lásku budu vždycky bojovat. Sama nemohla, proto mi ukázala sílu lásky tímto způsobem. Vlastně zatáhla takovou mou pomyslnou záchrannou brzdu.

Často říkávala, že jsem rozjetý vlak, právě bez té záchranné brzdy. Teď mě zachránila před úplným sebezničením tím, že mi poslala z nebe anděla. Vždycky věděla, jak na mě. Určitě neváhala se svým výběrem a věděla, že se ještě dokážu zamilovat. Že budu chtít právě vedle této ženy trávit zbytek života.

Jmenuje se Lucie a jsem opravdu přesvědčený o tom, že v sobě nosí kus anděla. Ne pro její fyzickou krásu, nýbrž pro krásu vnitřní. Sama jistě netuší, jak moc mi v tomto prostředí pomáhá, kolik do mě dokázala napumpovat sil. Dlouho jsem nevěřil nikomu tolik, jako právě jí. Nikdy jsem také nevěřil v Boha jako takového. Nikdy jsem ale také nepřestal věřit v lásku.

A tohle? Tohle byla a stále je láska. Upřímná, čistá, pokorná. Vím, že na mě má Jiřinka nikdy nepřestane dávat pozor, musela mě však nechat párkrát se pořádně spálit, aby se mohla postarat o znovuzrození onoho starého rebela, jehož si před lety sama vybrala. Zřejmě to celé zní poněkud bláhově, proto jsem si celé to děsivé svědectví nechal na úplný konec. Sám jsem to dlouho odmítal a dodnes nevím, jestli mě to vlastně děsí nebo hřeje.

Totiž přesně 12. listopadu mě poprvé formou SMS kontaktovala má dosavadní žena se slovy: „Myslím na tebe, přijeď mi dát pusu.“. Nepřikládal jsem váhu tomu, že přesně tentýž den se narodila moje Jiřinka. Když mi potom ale 15. února přišel první dopis od Lucky, jenom okrajově jsem si uvědomoval, že ten den slaví jmeniny Jiřina. Čím více jsem o tom přemýšlel, tím víc mě to začalo děsit. Dneska jsem vděčný mé Jiřince a každý den ji posílám své věčné díky. Ať už je to jak chce, nikdy nebudu přesvědčený, že to všechno byla prostá náhoda.

Nebo myslíte, že ano?

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense