Bylo léto 21. Byl jsem rok a půl venku z lapáku na „půlku.“ Na cestu na svět šla má dcera a já byl znovu stíhaný za výtržnictví, které jsem nevyprovokoval. Měl jsem rozjetou kariéru v Nuslích jako tatér – Bad Dog Tattoo pod křídly Mistra Stanleyho. Možná mě znáte, možná jste u mě byli. Volali ze soudu. „Za dvě hodiny začíná líčení.“ A abych se prý včas připojil na videokonferenci. „Na videu je vidět, že potyčku začala druhá strana, bohužel vy jste hádku dokončil hodem cihly.“

La Fayetteho jsem poznal v době, kdy jsem se snažil vypátrat totožnost muže, který lámal rekordy v prodejnosti knih na americkém trhu. Tehdy se chystala velká sláva a já, soukromý detektiv, špička ve svém oboru, jsem měl rozplést onu spletitou pavučinu hádanek a mýtů, které se kolem tajemného muže vznášely jako mléčný opar. Jednou provždy jsem měl odpovědět na otázku: „Kdo je tajemným autorem, po kterém šílí celá Amerika? Kdo je Francis Woodpitter?“

„Ještě spíš,“ řekla. „A nevrť sebou. Probudíš se.“

Převalil jsem se na bok a uviděl ji. Stejné oči, možná jen trochu míň rozesmátý. Stejná vůně. Stejný rošťácký účes. Stejná ironie v hlase. Nosík pořád trochu nakřivo.

„Brbláš,“ řekl jsem. „Už dlouho se mi nezdají sny.“

„Teď jo.“

Rozkvetlá louka

Rozkvetlá louka, ta žije si svým životem.

Brzo ráno, kdy padá rosa,

když sluníčko, schované je ještě za mrakem,

probouzí se motýl, včela, taky vosa,

ten ranní koncert kolem,

je prostě malým zázrakem.