Na život v lochu

mám ušitou vestu,

to už je let, co jsem

nastoupil do prvního trestu.

„Ještě spíš,“ řekla. „A nevrť sebou. Probudíš se.“

Převalil jsem se na bok a uviděl ji. Stejné oči, možná jen trochu míň rozesmátý. Stejná vůně. Stejný rošťácký účes. Stejná ironie v hlase. Nosík pořád trochu nakřivo.

„Brbláš,“ řekl jsem. „Už dlouho se mi nezdají sny.“

„Teď jo.“

Bylo léto 21. Byl jsem rok a půl venku z lapáku na „půlku.“ Na cestu na svět šla má dcera a já byl znovu stíhaný za výtržnictví, které jsem nevyprovokoval. Měl jsem rozjetou kariéru v Nuslích jako tatér – Bad Dog Tattoo pod křídly Mistra Stanleyho. Možná mě znáte, možná jste u mě byli. Volali ze soudu. „Za dvě hodiny začíná líčení.“ A abych se prý včas připojil na videokonferenci. „Na videu je vidět, že potyčku začala druhá strana, bohužel vy jste hádku dokončil hodem cihly.“

La Fayetteho jsem poznal v době, kdy jsem se snažil vypátrat totožnost muže, který lámal rekordy v prodejnosti knih na americkém trhu. Tehdy se chystala velká sláva a já, soukromý detektiv, špička ve svém oboru, jsem měl rozplést onu spletitou pavučinu hádanek a mýtů, které se kolem tajemného muže vznášely jako mléčný opar. Jednou provždy jsem měl odpovědět na otázku: „Kdo je tajemným autorem, po kterém šílí celá Amerika? Kdo je Francis Woodpitter?“