Na život v lochu

mám ušitou vestu,

to už je let, co jsem

nastoupil do prvního trestu.

 

 

Od tý doby furt

vazba a basa, samej chlap,

z kostí a masa,

násilníci, darebáci co už, prostě klasa.

 

Zcela nestydatý spolek,

čorkař, feťák, pasák holek.

Nemravnost v tom sama čuje,

všude za prdelí je nám policie.

 

Od hlavy až k patě,

potetovaný těla.

Běžně tu lítaj

kopačky a děla.

 

Hlavně těm, co

huba mlčet nevydržela,

nakonec kouřej pera.

Denodenně čorky ze skříňky

a poděly, ale i na to tady frajeři dojeli.

 

Jediný moje plus

v tomhle negativu,

že tak snadno

zapadám do kolektivu.

 

Neházíme si tu zbytečně

pod nohy klacky.

Každej druhej tu

nemá ruce, ale pracky.

 

Všichni ví, co znamená

vagabundská čest.

Není třeba si tu

do prdele lézt.

 

I když to neustále

někdo zkouší,

převážně gayové a teplouši.

Buď jsi hráč nebo sráč,

to letíš do větví,

odevzdáš svůj nárokáč.

 

No prostě píču šišky,

pozná se narcis od pampelišky,

bez baterek žádný křížky.

Hierarchie funguje i tady,

nejde to bez vlády.

 

Každej má svůj post,

kriminál je pro všechny,

místa je tu dost.

Chybí nám svoboda,

matky našich dětí.

 

Píšem domů dopisy,

jak v sedmnáctým století.

Máme tu drogy, telefony,

všechny omamný látky.

 

Stačí když se bílej kůň

vrátí z venkovky zpátky,

díky bohu za jejich kufry,

jejich zadky.

 

Je to náš uzavřený svět,

jakmile se zavře brána,

už není cesty zpět.

Zmizíme z tvýho okolí,

jako bychom byli dead,

vrátíme se jak přízrak,

za pár let.

 

Žiju život za hranou,

můj svět je tady za branou,

loučím se s váma.

Ahoj, čau, nashledanou!

 

Miroslav Taragoš, Věznice Jiřice