La Fayetteho jsem poznal v době, kdy jsem se snažil vypátrat totožnost muže, který lámal rekordy v prodejnosti knih na americkém trhu. Tehdy se chystala velká sláva a já, soukromý detektiv, špička ve svém oboru, jsem měl rozplést onu spletitou pavučinu hádanek a mýtů, které se kolem tajemného muže vznášely jako mléčný opar. Jednou provždy jsem měl odpovědět na otázku: „Kdo je tajemným autorem, po kterém šílí celá Amerika? Kdo je Francis Woodpitter?“

Opakoval jsem si ty otázky stále dokola, jako mantru. A nebyl jsem sám. Nechutné bohatství a sláva, které muže s tak zvláštním jménem obestíraly, fascinovaly celý svět. Přesto nikdo nevěděl, kdo Francis Woodpitter je. Musel jsem tomu tajemství přijít na kloub. Veřejnost si to žádala již dlouho, ale teprve nyní situace dozrála do bodu, kdy nebylo zbytí. Poslední kniha tajemného autora trhala rekordy. Vyzdvihovali ji čtenáři i kritika. Najednou byla vyhlášena nejlepší knihou všech dob. A právě při té příležitosti měla být čtenářům a vlastně i celému světu odhalena pravá totožnost muže, o kterém nevěděl nikdo nic. A tak jsem začal pátrat. Musel jsem se dovědět, kdo je to Francis Woodpitter.

Snad tomu chtěla náhoda, či cosi vyššího, osud mě nakonec přivedl až k muži, který se dříve jmenoval Gates. Dr. Elmer R. Gates působil ve výzkumném ústavu v Chevy Chase v Marylandu. Tam měl zřízenou malou osobní laboratoř a v ní se oddával jakýmsi podivným praktikám. Říkal jim myšlenkové seance. Zavánělo mi to šarlatánstvím. Zvláště pak poté, co jsem zjistil, na jakém principu fungují.

Dr. Gates měl ve svém sídle zvukotěsnou laboratoř, kterou mohl dle potřeb zatemnit. Nic přehnaného. Jen obyčejný stůl a na něm stoh papírů a několik tužek. Křeslo a jeden vypínač přivedený k pracovní ploše. Co dělalo z Dr. Gatese muže úspěchu, ovšem nebyla jeho pracovna, ale schopnost vylepšovat, pilovat a dokončovat vynálezy, které i přes slušný počáteční potenciál nespatřily světlo světa. Každému cosi zásadního chybělo. Jakási kouzelná ingredience.

A přesně tu se Gatesovi podařilo vydolovat odkudsi z hlubin podvědomí na myšlenkových seancích. Ve své zvukotěsné laboratoři si nejprve pečlivě prostudoval dokumentaci, poté zhasnul světla, pohodlně se usadil do svého křesla a plně koncentroval svou mysl. Dělal to tak dlouho, dokud se mu nepodařilo nalézt řešení. Onu kouzelnou ingredienci. Poslední dílek skládačky. Někdy na to přišel hned a jindy v místnosti trávil dlouhé hodiny. Jakmile ovšem nápad dostal reálnou podobu, rozsvítil světlo a vše si zapsal.

Při svých myšlenkových seancích čerpal ze tří zdrojů. Ze znalostí uložených v podvědomí, získaných zkušenostmi, pozorováním a studiem. Dále znalostmi ostatních lidí získaných stejným způsobem, které mohou být předávány telepatií. A konečně, z obrovského úložiště dat a informací nekonečné inteligence, kde jsou uchovávány všechny znalosti a fakta, ke kterým se lze dostat pomocí vlastního podvědomí.

A právě na tom mi přišlo cosi podezřelého. Úspěšní lidé se sice často zmiňovali o síle podvědomí, intuici a šestém smyslu, ale úložiště „Nekonečné inteligence a telepatie“? Jenže co jsem si o podivných praktikách doktora z Chevy Chase myslel já, nebylo důležité. Za úspěchem Elmera R. Gatese totiž stálo na dvě stě zdokonalených vynálezů, které si nechal patentovat. A vydělal na tom majlant.

Jenže potom se jeho jméno vytratilo. Jakoby se po něm slehla zem. Dál stopy nenechal. Přesto jsem pátral dál. Až jsem se dostal k muži jménem La Fayette.

Zazvonil jsem u něj jednoho pozdního listopadového odpoledne.

„Dr. Gates?“ zeptal jsem se.

Čtyřicátnice, která mi otevřela, si mě změřila pohledem.

„Nikdo takový tu nebydlí.“ odpověděla.

I přes přísný pohled jsem si nemohl nepovšimnout nejistoty v jejím hlase. Musela to jméno znát. A já se potřeboval setkat s jejím mužem. Cosi mi napovídalo, že bude vědět víc.

„Mohu s ním mlu…“

„Nemůžete!“ nenechala mě dokončit větu. „Nepřeje si být rušen.“

„Rušen?“ opakoval jsem po ní.

„Jistěže si nepřeje být rušen. Nikdy ho nikdo nesmí vyrušovat při té jeho hloupé seanci.“

V tu chvíli mi bylo všechno jasné. Zvláště pak poté, co ze dveří s cedulí „NERUŠIT“ vyšel muž s rozčepýřenými vlasy a tlustými skly na dioptrických brýlích.

„Mám to!“ mával štosem papírů směrem ke své zjevně nespokojené ženě. „Zaručený bestseller!“ Sálal z něj pocit vítězství a zvláštní klid, který je možné zpozorovat jen po vyhraném boji, anebo vyřešení problému, nad kterým si člověk dlouho láme hlavu. Přesto jsem se nemohl ubránit dojmu z šílence, který ve mně vzbouzel. Až dosud si mě nevšímal.

„A vy jste kdo?“

Netrvalo dlouho a dal jsem se s ním do řeči. Snad za to mohlo nadšení z dokončeného díla, či moje osobní kouzlo z rozhodnosti dozvědět se pravdu, ale po prvotních nedůvěřivých pohledech pookřál.

„La Fayette,“ nabídl mi svoji dlaň. „A vaše ctěné jméno?“

Zbytek večera jsme hovořili o všem možném. A já se dozvěděl celou historii onoho slavného vědce, Dr. Gatese, a co se s ním stalo poté, co se jeho jméno vytratilo, když se po něm slehla zem.

„Po letech úspěchu a slávy jsem byl náhle prázdný,“ svěřil se mi po čtvrté sklence skotské. „Práce mě uspokojovala, to ano. Vždyť jsem byl prospěšný lidem. Jejich životy byly díky mně snazší. A taky to slušně neslo. Jenže potom se s nabídkami roztrhl pytel. A já si začal přivydělávat vymýšlením nápadů pro jednotlivce i celé společnosti. Ty největší v Americe mně za vymýšlení nápadů platily vysoké honoráře. Potom se to zvrtlo. Denně mně volaly a navštěvovaly stovky a tisíce lidí jednoduše proto, že byli přesvědčeni o výjimečnosti svých nápadů. Každý z nich věřil tomu, že přišel na převratný objev. Jen ta zázračná ingredience chyběla.“

Nalil si další sklenku. „Lidská hloupost je vskutku nekonečná.“

„Asi vás nepřekvapí, že šlo ve valné většině případů o naprosté banality,“ řekl po chvíli. „Chápete, že po mně chtěli zdokonalit dámskou mušli? A to byl ještě nápad ušlechtilý. Žádná žena přece nemá ráda dlouhé řady, to nekonečné čekání, před dámskými záchody, zatímco jsou ty pánské prázdné.

Náhle jsem si povšimnul, jak muž při vyprávění zatíná pěsti a jak se mu do hlavy žene krev. Neřešil jsem to ovšem. Se zatajeným dechem jsem čekal na to, jak bude příběh pokračovat dál.

„A tak,“ zaváhal. „Tak jsem se, alespoň zprvu, nechal zapírat. Ani to však nepomohlo. Telefony vyzváněly dál, i když jsem nechal několikrát změnit číslo. Před domem se tvořily fronty neodbytných lidí, toužících po úspěchu a slávě. A já se začal nervově hroutit. Skrýval jsem se. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem si musel změnit jméno a přestěhovat se sem, až na samý konec světa. A začít od nuly. Jenže co jsem měl dělat? Dokončovat, to bylo jediné, co jsem uměl. A jak jsem zestárnul, pocítil jsem touhou po sobě zanechat víc, než jen dokončené vynálezy cizích lidí.

A pak jsem našel všechny ty nedokončené příběhy. A tak jsem stvořil Francise Woodpittera.

Trvalo dlouho, než jsem skutečného autora vypátral. La Fayette anebo Dr. Gates (to už je dnes vlastně jedno), byl přesvědčený o tom, že texty patřily zesnulému autorovi, který unikl výslunní slávy jen proto, že si nevěřil a měl strach. Jeho příběhy byly poutavé a měly svůj styl. Ani to však k úspěchu nestačilo. A to Dr. Gates dobře věděl. Proto se začal znovu oddávat myšlenkovým seancím. Nejprve načetl nejprodávanější autory a potom všechny nedokončené knihy. A začal překopávat. Nejprve jednu. Pak další. Časem se propracoval tak daleko, že začal lámat všechny žebříčky prodejů. Dr. Gates alias La Fayette, světově známý spisovatel Francis Woodpitter, znovu dosáhl úspěchu a slávy. A samotný autor o tom nevěděl nic.

Když se mi ho konečně podařilo nalézt, živořil o samotě kdesi v jednopokojovém bytě. Zazvonil jsem u jeho dveří jednoho letního rána, rozhodnut dopravit jej do země, která po něm prahla, kde byl milován. Když jsem se potom s oním skutečným autorem setkal, táhlo mu na devadesát let. Žil v bídě a smutný nad promarněným životem, který obětoval honbě za úspěchem a slávou. Stálo ho to zdraví a vlastně celý život. Nakonec skončil opuštěný ve svém bytě. Bez rodiny a přátel. A bez té své slávy. Smutný příběh, to vám tedy povím.

Ovšem s dobrým koncem, myslel jsem si. Vždyť co mohlo rozradostnit smutného starce, když ne postavit jej na výsluní jeho vlastní slávy, o které neměl sebemenší potuchy. Stařec byl zprvu mrzutý. Přesto však nakonec i on pookřál. Hned další den jsme odletěli do Washingtonu D. C. Pro staříka to byl šok. Všude kolem světélkující billboardy a na nich to zvláštní jméno Francis Woodpitter.

Jenže nakonec se žádné dojemné divadlo nekonalo. Nikdy nezapomenu na to zklamání v očích slavného muže, když pochopil, že je celá ta sláva kvůli němu – když mu to všechno došlo. Nejprve mu kápla slza. Ale nebyla to slza štěstí. Takovou člověk pozná. Byl v něm odlesk všeho smutku světa. Jakýsi prapodivný třpyt niterné bolesti, kterou běžný smrtelník nemůže pocítit, a kterou jsem jaktěživ nespatřil. Ten starý muž doslova sebral dech celému tomu davovému šílenství, které kolem jeho osobnosti vzniklo. Francis Woodpitter byl mrtvý, ať žije Francis Woodpitter.

Ještě toho dne se stařík dočista ztratil. Na setkání s mužem, který z jeho nedokončených románů učinil světové bestsellery, které v prodejnosti překonaly dokonce i samotnou Bibli, se neukázal. Vlastně už se neobjevil nikdy a nikde. Jakoby se po něm slehla zem. Proletěl jsem zeměkouli křížem krážem. Najímal jsem soukromé detektivy. Ale muže jsem nikdy více nespatřil. Tajemství Francise Woodpittera mi proto zůstalo záhadou, stejně jako smutek a to shořelé zklamání v jeho očích, když se dozvěděl pravdu. Ta otázka mi dodnes nedá spát. Co jen to mohlo být, co se muži honilo hlavou ve chvíli jeho největší slávy?

M. F., Věznice Všehrdy