Tak jsem konečně dostal práci. Několik let jsem se s radostí nutil chodit do školy, kterou poskytovala věznice. Je to dobrý druh zábavy, pokud člověk chce něco dokázat. Něco tomu ale v mém případě chybí. Práce je prostě práce. Samozřejmě jsem plný vědomostí, a to se mi líbí. Jsem spokojený. Moje práce je pro mě zábava. Telefonuji lidem a nabízím jim služby. Není to vůbec fyzicky náročné, ale je to náročné psychicky. Musíte pořád dokola opakovat stejnou větu a být na lidi milí. Dokola a pořád dokola, abyste trefili člověka, který má zájem.

 Můj příběh je ale o něčem jiném. Když jsem byl malý, rád jsem poslouchal příběhy z Druhé světové války. Líbilo se mi, jak se příběh doslova vryl do paměti. Pochopil jsem, že to muselo být něco úžasného a neuvěřitelného. Nechápal jsem válku a jako malý byl spokojený. Moc jsem si takových příběhů vážil a fascinovaly mě. Nejčastěji mi takové příběhy vyprávěl rodinný přítel a velký kamarád mojí maminky. Jmenoval se Jan. Bylo mu již přes padesát let. V mém mladém věku takových pamětníků bylo ještě dost.

Dnes to je už bohužel jinak. Pamětníci, kteří si něco pamatují z takové minulosti, nebo zažili něco na vlastní kůži, jsou již po smrti. Začal jsem znovu o příbězích z války přemýšlet, když jsem si koupil rádio. Uplynulo ale již spoustu let. Zjistil jsem, že vysílají příběhy od starých lidí v rádiu. Od lidí, které neznám a nikdy jsem o nich neslyšel. Lidé, kteří jsou již hodně staří, vyprávějí své příběhy, když byli ještě malí, nebo co zažili postupem času.

Překvapila mě angažovanost člověka, který na nahrávkách pracuje v rádiu. Nahrané příběhy prostřednictvím své organizace vysílá v rádiu s velkým nadšením. Nahrávky vytváří již několik let, oslovuje prostřednictvím rádia také posluchače, aby se zapojili do projektu. Každý víkend poslouchám příběhy lidí, kteří v životě prožili špatné, ale i dobré. Jejich osudy jsou nahrané i více jak před deseti lety. Většina z nich se odehrála za války, nebo po válce. Většina pamětníků se dožila vysokého věku. Je mi samozřejmě líto, co prožili.  

Je ale dobře, že příběh mohli vyprávět a je nahraný. Dnes jsou již po smrti a jestli existuje ráj, určitě v něm jsou a jsou spokojení. Dost mě také překvapilo, že organizace, která za projektem stojí, vytváří pro občany různé akce a schůzky. Vytvářejí se různé podmínky pro další, které příběhy zajímají. Je možné osobně nahrát zajímavý příběh a odvysílat ho v rádiu. Samozřejmě tomu předchází dlouhá příprava.

No, ale teď se vrátím k jádru svého příběhu. Ze začátku jsem se zmínil, že pracuji jako telefonní operátor. Stalo se mi totiž, že asi po týdnu v mé nové práci mi telefon zvedl starý pán. Po hlase bych nepoznal, že mu je více jak osmdesát let. Oslovil jsem ho svou obvyklou větou a ponořil se do hovoru. Když jsem začal nabízet produkt, začal mi starý pán vyprávět o svém mládí a o rodičích. Jeho rodiče zažili Druhou světovou válku a on jako malý také. Zažil obsazené Československo Němci a poté komunistický režim. Také mi vyprávěl, jak přednáší na univerzitě.

Pochopil jsem, že je vzdělaný člověk a má hodně zkušeností. On je prostě osobnost a pamětník těch starých časů. Napadlo mě po ukončení hovoru, že by mohl některý ze svých příběhů nechat nahrát a vysílat v rádiu. Opsal jsem si tedy jeho adresu a jméno a večer zavolal svému strýci. Požádal jsem ho, aby napsal do organizace E-mail. Strýc mě poslechl a napsal zprávu, aby starého pána oslovili a zeptali se ho, zdali by mu nevadilo si ho nahrát. Potom by jeho příběh odvysílali v rádiu. Dlouho se nic nedělo, ale pak mi strýc jednou řekl do telefonu, že odpověděli a se starým pánem spolupracují.

Později jsem se dozvěděl, že pán z organizace za starým pánem přijel a udělal s ním nahrávku. Se starým pánem se seznámil a několikrát ho navštívil. Já jsem každý víkend dál poslouchal rádio a přál si příběh od starého pána slyšet. Asi po roce jsem se dočkal. V rádiu příběh uvedli jako netradiční. Starý pán neprožil tolik špatných věcí na vlastní kůži. Viděl toho ale hodně. Mohl popsat chování Němců za války, některých ubohých Židů, který se museli vzdát majetku a také příběhy rodin, které spolupracovaly s odbojem. Zažil osvobození Američany a přestřelky vojáků Wehrmachtu v ulicích města. Samozřejmě také popisoval strašlivé vyřizování účtů s českými kolaboranty a Němci, mučení německých vojáků, ale i veselé příběhy s Američany.

Pamatoval si toho opravdu hodně. Popisoval odsuny německých rodin a nastolení totality. Vyprávěl příběh, jak komunisté převzali vládu a jakým způsobem vládli. Bylo to smutné, ale starý pán se snažil být veselý a v hlase měl radost. Zažil samozřejmě příchod varšavských vojsk a konečně i sametovou revoluci. Jsem na sebe docela hrdý a jsem rád. Možná jsem udělal dobrou věc pro starého pána a pro ostatní, kteří příběh slyšeli. Určitě bylo dobré, že za starým pánem přijeli a promluvili si s ním. Samozřejmě jsou v životě veselejší věci, ale starým lidem někdy stačí, když je někdo navštíví.

Mě to potěšilo, protože jsem cítil tak trochu povinnost k mému příteli z mládí Janovi, který mě fascinoval svými příběhy. Takové příběhy, které jsem nikdy v životě neslyšel. Byly to příběhy z války, které se mi vryly do paměti. Jan už není mezi živými, ale často na něj v dobrém vzpomínám. Byl můj největší a nejbližší kamarád. Hodně mě naučil a mockrát mi pomohl. Je to ale bohužel tak. Kamarád už tady pro mě není a nedá se tedy nic dělat. Jsou tu ale příběhy v rádiu a moje vzpomínky, které mohu prožívat. Konec je prostě součástí života.

Ledňáček Sázavský, Věznice Stráž p. Ralskem