„Ještě spíš,“ řekla. „A nevrť sebou. Probudíš se.“

Převalil jsem se na bok a uviděl ji. Stejné oči, možná jen trochu míň rozesmátý. Stejná vůně. Stejný rošťácký účes. Stejná ironie v hlase. Nosík pořád trochu nakřivo.

„Brbláš,“ řekl jsem. „Už dlouho se mi nezdají sny.“

„Teď jo.“

Rozhlédl jsem se po pokoji. Všechno bylo na svém místě. Ve snu by to myslím bylo jiný.

„Už mi věříš?“ usmála se.

„Moc ne. Ale na druhou stranu, proč bys ke mně chodila tak pozdě v noci? A proč bys sem vůbec chodila?“

„Tohle mi na tobě taky vadilo,“ řekla. „Vždy jsi přemýšlel až moc. O nás… a tak.“

„Hele, jestli jsi mi přišla zase jenom vyčítat, nemusela ses obtěžovat.“

Ustala. Proti oknu jsem viděl jen její stín.

„Uvařím ti kafe,“ řekla.

Usmál jsem se. „Konec konců, kávovar je tvůj.“

„Já vím.“

Slyšel jsem ji, jak vytahuje ze skříňky krabici s kapslemi. Je to tak dávno, co to dělala naposledy.

„Vzpomínáš, jak na mě málem spadla tahle skříňka?" slyšel jsem ji z kuchyně. „Špatně jsi ji tenkrát přišrouboval. Pořád jsi stejně šikovnej?“

„Pořád,“ usmál jsem se. Najednou jsem pocítil bláznivou radost. Chtělo se mi poskakovat a zpívat dětské písničky hrozně vysokým hlasem. Je tady. Je zase tady.

„Zdává se mi o tobě,“ zavolal jsem do kuchyně. „Každou noc.“

„Říkals, že se ti sny nezdají, kecko.“

Usmál jsem se.

„To jsem kecal. Nechtěl jsem, abys poznala, že…“ ne, tohle jí říkat nebudu. Smála by se mi.

Temná silueta se objevila ve dveřích, kouřící hrnek kafe v ruce.

„Abych poznala co?“

„Ale nic.“

„Hej,“ zasmála se. „To dělám já! To já nedopovídám věty, na kterých mi záleží.“

„A já se na to zase vždycky nachytám. A pak řeknu nějakou hroznou blbost, když jsem vytočenej, a pak…“

„A pak mi ublížíš,“ řekla tiše a rozhodně. „Vždycky.“

„Já vím.“

Zvláštní bylo, jak klidně jsme se o tom dokázali bavit. Poprvé v životě.

„Pořád kouříš, že? A hodně. Je to tady pěkně cítit.“

„Já vím. To tě vždycky trápilo.“

Usrkl jsem kafe. Bylo jiný než jindy.

„Co je s tím kafem? Má divnou chuť.“

„Nevím, je to tvý kafe.“

„Mohl bych tě pohladit?“ zeptal jsem se.

Mlčela.

Natáhl jsem k ní ve tmě ruce. Přitáhl jsem si ji k sobě a objal ji. Tak. A teď mi může být celej svět ukradenej. Takhle teď budu celej život stát a objímat ji. Nikdy se nenabažím, neumím bez ní dýchat.

„Neumím bez tebe dýchat,“ řekl jsem nahlas. „A nikdy se to nenaučím.“

„Chacha,“ zasmála se nevesele a vykroutila se mi. Pomalu ustala, jakoby se jí nechtělo.

„Nechoď ještě,“ řekl jsem. I když jsem věděl, že co si jednou usmyslí, to udělá. Bez ohledu na následky.

Jako tenkrát.

Ve dveřích se otočila.

„Děkuju,“ řekla.

„Za co?“

„Za všechno, jak jsme byli spolu. Myslím, že krásnější to být nemohlo.“

„To si děláš srandu?!“ To je právě ono. Tohle mě vždycky napruží. „Tak proč spolu, doprčic, nejsme?!“

„Nikdy jsem nic takovýho nezažila,“ řekla, jako by mě neslyšela. „Opravdu.“

„Prosím, nechoď ještě.“

„Proč?“

„Protože krásně voníš.“

„Jsi pořád stejný. Víš přece, že se na tvý řečičky už nenachytám. Oblbovák číslo šest set třicet tři.“

„Myslel jsem si to, tak si běž, klidně.“

Její siluetu jsem už skoro neviděl. Celý mi to přišlo nesmírně legrační. Jak jsme na sebe příjemní, jak jsme rozumní. Tak jsem se zasmál.

„Občas si tady ukliď, špindíro,“ řekla ještě. „Takhle sem žádnou ženskou nenalákáš.“

„Nechci sem lákat cizí ženský. Chci sem tebe, navždy. Dal bych si ještě jedno kafe. Nebo dvě.“

Usmála se.

Celou dobu jsme se na sebe jen usmívali.

„Jmenoval by se po tobě,“ řekla najednou. „Kdyby to byl kluk.“

Ucítil jsem knedlík v krku. Vší silou jsem se ovládl, abych se nerozbrečel.

„Byla by to holka,“ řekl jsem přiškrceným hlasem. „Stejně roztomilá a krásná jako ty.“

„A stejně chytrá.“

„Strašně jsi mi ublížil, víš to?“ zašeptala.

Pak už jsem ji neviděl.

Ráno jsem se probudil, vyčistil si zuby a sáhl do skříňky pro krabici s kapslemi do kávovaru, abych si udělal kafe. V tu chvíli jsem si na všechno vzpomněl. Zapálil jsem si cigaretu a sedl do křesla. Kávovar chrčel. Vzal jsem telefon do ruky a začal psát zprávu.

„ Ahojky, drobku. Když jsi tady byla naposledy, pořád jsi mi přemísťovala věci a já se ti smál. Ten den sis přinesla tričko na spaní. Vzpomínkové maturitní tričko, od té doby rozestýlám postel pro dva. Kdybys náhodou přišla, a tvé tričko si beru na sebe já.“

Přečetl jsem si po sobě zprávu a telefon položil zpět na stůl.

Zapálil jsem si další cigaretu a k ní popíjel kávu. Bylo jiný, než jindy. Mělo divnou chuť.

 

Petr Jelínek, Nové Sedlo