Bylo léto 21. Byl jsem rok a půl venku z lapáku na „půlku.“ Na cestu na svět šla má dcera a já byl znovu stíhaný za výtržnictví, které jsem nevyprovokoval. Měl jsem rozjetou kariéru v Nuslích jako tatér – Bad Dog Tattoo pod křídly Mistra Stanleyho. Možná mě znáte, možná jste u mě byli. Volali ze soudu. „Za dvě hodiny začíná líčení.“ A abych se prý včas připojil na videokonferenci. „Na videu je vidět, že potyčku začala druhá strana, bohužel vy jste hádku dokončil hodem cihly.“

Tři roky natvrdo. Sakra, zase v háji. Ráno se nedalo vstávat, splíny, sebedestrukce, chlast, drogy. Kérky lidem, nově narozená dcera Ema a moje družka Petra, bylo to jediný, co mě drželo při smyslech. Nevěřil jsem, že bude něco dobré a bál jsem se o mou dceru a družku. Co s nimi bude, až budu zase sedět. Modlil jsem se za vše. Abych nenastoupil, dokonce i ve válku, ale to jsem ještě nevěděl, co si přeju. A pak najednou začala válka na Ukrajině. Hned na začátku tam odjel můj kamarád Roman, Ukrajinec narozený zde v Čechách. Narukoval sám. Jsem vlastenec, Čechy miluji. Ale tohle mě táhlo a Roman mi dvakrát v base zachránil kejhák. Choval se ke mně vždycky jako starší brácha. Přemýšlel jsem, jak tam pojedu taky, ale nedokázal jsem se rozhodnout.

Volal jsem Romanovi přes Messenger. Seděl zrovna v okopu ve vojenským a rozkládal AK-74. Magnet pro každého chlapa, který neviděl doopravdy to peklo. Říká mi:

„Přijeď aspoň na týden, potetuješ tu chlapy. Všichni o tom mluví, a já chci taky od tebe rukáv a vidět tě, než umřu nebo než půjdeš sedět.“

„Tak jo.“ odpověděl jsem mu.

Myslel si, že si dělám srandu, ale já co řeknu, tak se snažím dodržet. A to je problém. Hned jsem tím ožil. Začal jsem běhat, cvičit a nakupovat vojenský vybavení. Vestu, sumky, nášivky, popruh na kalach a kolimátor. Pořád jsem nemohl uvěřit, co jsem odkýval, ale byl jsem mu dlužen za život a toho kluka jsem měl rád. Petra mi nadávala, říkala, že ode mě odejde. Ale já se jen díval na videa z fronty a nespal jsem.

„Neboj, pojedu jen na týden, pak se vrátím a půjdu nastoupit trest.“ uklidňoval jsem ji.

Nasraná odjela s malou na týden k ségře. Já zatím lítal po baráku v plný polní a v myšlenkách jsem přemítal nad mou smrtí. Když jsem konečně po pěti dnech klimbnul v křesle, měl jsem vidinu, jak umírám vedle tanku a pak se probudím a zařvu: „I´m alone.“

Když umřu, stejně o tom nebudu vědět. To mě rozesmálo, řval jsem jako pomatený.

„Jedu!“ Chtěl jsem vidět válku a pomoct kamarádovi.

„Pak se vrátím,“ myslel jsem si. Umřít můžu, jak v autobuse, v base, stejně jak ve válce. A já umírat rozhodně nejdu. Volal jsem Romanovi, že ve dvě ráno přijedu. On se smál a nevěřil mi. Pro mě to bylo definitivní. Ráno konečně přijela má láska s dcerou. Koukala na mě a říká:

„Jeď, když chceš, ale vrať se živý.“ Sbalil jsem hned všecky věci, zamluvil lístek v autobuse a připravil se. Petra byla smutná.

„Neboj, vrátím se. Jdu pomoct Romanovi, ať ví, že na to není sám. Potetuju kluky a jsem zpět.“ Lhal jsem, ani jsem to nevěděl. Je to tu. Den D.

Nasedl jsem na Florenci do autobusu směr Praha-Lvov-Ukrajina. Lidi na mě koukali jak na blázna, když viděli, do jakého autobusu nastupuju, ještě ve vojenským vybavení. Pak jsem si sedl na místo v autobuse plným Ukrajinců, co se vraceli do vlasti směr válka-smrt. Všichni jsme působili nervózně, nikdy jsme válku neviděli. Druhý den jsme byli na místě. Hned na autobusáku mě všichni vítali, jak nějakého hrdinu z ciziny a nabízeli mi odvoz. Všechno za mě platili, ženský se slzama v očích mi děkovaly. Magnet započal.

Bývalý velitel SpecNaz mě vzal do malého mercedesu a odvezl mě za mým kamarádem do výcvikáče. I on mi pořád děkoval a fotil se se mnou. Byl jsem chycený v pasti. Začal jsem to cítit. Roman nevěřil, že jsem přijel. Přivítali jsme se. Večer jsem zažil hned první nálet tří raket Grad. Sestřelili je tak 500 metrů nade mnou. Rány jak z děla. Adrenalin na Magnet zabral ještě víc. Už jsem věděl, že se nevrátím. Když jsem druhý den pohladil AK-74 a navlíkl si plnou polní, dílo bylo dokonáno. Hlídali jsme most, po kterém vlakem jezdily zbraně z Evropy. Učili jsme se se zbraněmi a ve volnu jsem tetoval. Po dvou měsících přijela i Petra s malou a já je ubytoval na hranicích s Rumunskem v Karpatech v malé chatce v horách. Bylo tam dost lidí, co uměli česky a Petra mluví i rusky. Takže o přátele neměla nouzi. Všichni jí pomáhali, a byla to pro ně i tak trochu atrakce. Týden jsem byl s nimi, týden s rotou. Jmenovali jsme se 710. šturmnová – Spartani. Trénoval a pomáhal jsem. Učil jsem se psát a číst ukrajinsky. Tetoval jsem všechny od vojínů po velitele. Všichni mě znali, Čech co přijel do války.

Pak jsme změnili působiště a z Karpat jsme se přestěhovali blíž k frontě. Z hlídačů jsme byli rázem útočníci. Přišel i můj první den na hranicích s Běloruskem a Ruskem. V nějaké vesnici, hned první večer, byl vyhlášen bojový poplach „trivoha“ nejvyššího stupně. Vylezl jsem ven na balkonek. Zapálil jsem si cigáro a sledoval dění na obloze. Rakety, helikoptéry, stíhačky. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, jak ze země šlehají plameny. Projektily z velkoráží, proudy žhavých světel a já myslel, že je to snad jen gameska. Stíhačka se rozlítla pod salvou střel. Řekl jsem si jen, že jsou to chudáci. A bylo mi jedno, na které straně stáli. Prostě chlapi tam umírali nebo se mrzačili, jak na běžícím pásu. Několik stovek metrů ode mě se ve vzduchu srážely rakety a nebe svítilo a bouchalo jak na Silvestra. Srdce mi bilo. Strach jsem neměl, i když to bylo divný, klepala se mi ruka s hořící cigaretou.

Dva dny jsem pak nemluvil. Prostě to nešlo. A nebyl jsem to jen já. V táboře vesměs panovalo ticho. Potřebovali jsme to vstřebat. Říkali mi, abych šel zpátky domů za ženou, ale to jsem nemohl udělat. Vzdát se po tom, jaké šílenství jsme přežili. Vzchopil jsem se. Magnet na oběť. A i v tomhle prostředí došlo na stereotyp. Trénoval jsem, tetoval, kolem nás všechno řinčelo a každou chvíli jsme čelili noční pohotovosti. V plné polní jsme vyskákali z ubikací a čekali, co přijde… útok, nebo si půjdeme zase lehnout? Po tomhle nervy drásajícím vypětí jsem potřeboval vidět svoje dvě milované a vrátil jsem se za nimi. Užíval jsem si jich, ale bylo to pořád ve mně. Nemohl jsem být jako dřív a potřeboval jsem se vrátit.

S Romanem jsme pak odjeli na měsíc na Charkov do oblasti Burluku-Kupjansk-Izjum na hranici s Ruskem. Tam už to byla mela. V noci házeli fosfor i miny… hlučela střelba… mrtví lidé rozházení po stromech i po ulici. Každou minutu práskla raketa, nebo aspoň dělostřelecký granát. Vše bylo rozbořené a hořelo to. Jedna raketa vlítla i do kostela, který byl plný lidí věřících, že je Bůh ochrání. Bůh s nimi měl ale jiné plány. Kostel se rozlítl jako domeček z karet a zbyla po něm jen díra v zemi.

V jednom paneláku to byl úplný masakr. Rusové ho pečlivě prošli pokoj po pokoji, a žádného chlapa nenechali naživu. Jak by se dalo říct, kulka na hlavu. Kdo mohl, dokumentoval to zvěrstvo. V hromadných hrobech se objevil i jeden český kamioňák. Při smyslech mě držel hlavně alkohol samohon. Jednou jsme k ránu nevydrželi a vyjeli s Romanem nad ruské území a okopy, vyšli na horizont a tak z pěti set metrů jsme zařvali a začali pálit do pozic. Kulky krásně lítaly a svištěly. Cítil jsem jejich sílu, jako bych je podle sluchu i viděl. Než přišla odveta. Šup zpátky do Jeepu a rychle pryč! Nehorázný adrenalin. Celou dobu jsem čekal, kdy do mě vlítne kule od snipera, kalacha nebo kdy nás sejme mina. Valíme s Romanem v káře, nahlas rádio, čuměli jsme na sebe a nedokážu popsat, co jsme prožívali. Nejspíš zároveň jsme cítili to samý, ale jen jsme se smáli a bylo nám fuk, co se stane. Na život i na smrt, bráško. Naštěstí nic, kámo.

Večer přišla první velká akce. „Jede na vás přibližně stovka chlapů a dvě BTR.“ ozvalo se z vysílačky. Zrovna jsme pili samohonku a jedli sádlo. Všichni koukali na mě. Srdce se mi zastavilo, noha poskakovala, vedle mě seděl Roman. Cítil jsem, že se v něm i v každém dalším odehrává to samé.

„Čechu, ideš s námi?“ zeptal se hromotluk-sniper, srdce mi bušilo, že jsem myslel, že mi pukne. Hlava se mi točila, jak po nějakým pořádným šňupnutí. Řekl jsem si, že tu noc určitě chcípnu, ale bude to stát za to, sakra.

„Jdu s vámi! Kde je automat?“ zeptal jsem se.

Měl jsem štěstí, než jsme doběhli na pozice, tu bandu zahnala naše artilerie, co byla zhruba kilometr za námi. Kdybysme to měli zvládnout v těch dvaceti lidech, nejspíš bych teď nepsal tuhle povídku. A takhle se každý den opakoval. Když jeli okolo čeští volontéři, stáhl jsem se s nimi domů za Petrou a malou. Jako dobrovolník jsem se mohl stáhnout kdykoliv. Ostatní chlapi to štěstí neměli. A protože jsem si mohl jezdit, kdy a kam chci, chlapi mě využívali jako zásobovače a spojku s civilním světem. Chtěl jsem kolikrát v zápalu podepsat přímý kontrakt, ale odrazovali mě.

„Je to naša vojna a my tebe považáme. Ty nemožeš pomret v tebe simja.“

„Přijedu.“ slíbil jsem. „Do dvou týdnů seženu léky, obvazy a výstroj a s někým s volontérů dorazím zpět.“ Rozloučili jsme se a ten den jsem je viděl naposled.

Když jsem po týdnu plánoval cestu zpět, Roman ráno volal a řekl mi, ať nejezdím zpátky, že se něco posralo. Nemohl mi říct víc a bouchal u toho pěstí do stěny. Rozloučili jsme se s tím, že si zavoláme další den. Jenže večer jsem to ucítil. Jak kdyby někdo přišel a sedl si mi na nohy. Pak se zvedl, políbil malou a Petru. Stín. Spousta stínu. Sním.

Ráno se to jen potvrdilo to zlé tušení! Celá rota padla na Soledaru nad Bachmutem. Všechny co jsem znal. Rozstříleli je a nahrály je zmasakrovaný na telefon. Všechno podpálili a poslali to na Telegram, kde jsme vše viděli. Prý to bylo velké, boj trval dva dny, ale nakonec byli obklíčeni. Rusové chtěli, aby se vzdali, ale neuspěli. Rozstříleli je tankama. Roman a kamarádi umřeli. Přežilo jen šest kluků, co mi vše vyprávěli. Propadl jsem smutku. Pořád a všude jsem Romana viděl. Pil jsem. Hodně jsem pil. Žena tím trpěla taky. Roman byl pro ni a malou jako hodný strejda. Mluvil jsem o tom, že se vrátím a najdu jeho tělo. Šlo mi o pomstu a chtěl jsem vše vědět. Ale rozkaz zněl jasně:

„Nemůžeš, už není kam!“ Byl to nesmysl, umřel bych zbytečně. Snažil jsem se svůj žal vyhnat chlastem.

Pak jsme s Petrou přišli na způsob. Začali jsme dělat volontéry. Vybírali jsme desetitisíce a zásobovali postižené oblasti. Všechno jsme vráželi do léků, pomáhali jsme dokonce i sirotkům a raněným dětem, jak se dá. Každý den jsem podnikal cesty celou Ukrajinou. Kyjev, Buča, Černobyl, Mykolajev, Cherson, Oděsa, Ivankiv, a další. Odvážel jsem pomoc tam, kam se ostatním nechtělo. Jezdil jsem na několikatýdenní turnusy poháněný bolestí za Romana a kluky. Pil jsem a pil.

Během toho mě pozvali na výcvik k lesním elfům. 2. rota – Domobrana. Dva měsíce tréninku v zaminovaném lese, ostřelovaném drony a raketami. Měli jsme železo-lokátory a hledali miny. Střílel jsem z bazooky. Utrpěl jsem otřes mozku a už nikdy nebudu pořádně slyšet. V noci jsme Browningem sestřelovali šahídy, iránský drony, nebeský mopedy,… aspoň jsme se o to snažili.

Miluju malou a mou Petru, moc se mi po nich stýskalo. Těšil jsem se domů. Uvědomil jsem si jaká je válka i politika svině. Smutek byl tak silný, že mi v noci tekly slzy. Viděl jsem ve snech mrtvé, ve spánku se pral s vojákama, který lehali vedle mojí malé do postele, a chtěli ji ukrást. Občas jsem ožralej běhal po lese a schovával se před tou jinou civilizací.

Až jsem toho měl tak akorát. Zrovna se mi doneslo, že postříleli další moje známý. Vedle brečela sousedka, protože jeden z nich byl její bratr. Koupil jsem samohonku a šel s ní pít. Pak přišli i ostatní a přidali se. Napadlo mě, že vezmu crossku a půjdu se projet. Ožralej tak, že jsem sotva stál na nohou. V hlavě jsem měl chaos, cítil jsem se nesmrtelný. Měl jsem rozedranou duši při vzpomínce na kluky, kteří tu už nebyli. Cítil jsem vinu, že já žiju a oni ne. Rozjel jsem se naplno proti horizontu, kde jsem uviděl serpentinu. A místo brzdy jsem sešlápl plyn. Slyším Romana za uchem, jak mi řekl, že mám poslední šanci, abych se probral.

Bum, rána. A já zase nebyl mrtvý. Nemohl jsem tomu uvěřit. Seděl jsem na silnici. Rozbitý a bez bot. Ruka zvrácená do nepřirozené polohy. Dlaň jsem měl odkrytou na kost. Na noze mi chyběl palec a na ruce bezvládně visel prostředníček. Motorka na sračku. Seděl jsem na zemi a rovnal si skoro utrženou ruku. Zastavil mi chlap, a když si všiml, co je se mnou, začal pološilený pobíhat. Chtěl jsem cigáro a smál se. V tom přijela sanitka. Dostal jsem injekce adrenalinu. Uslyšel jsem:

„Ty nepomreš.“

Ležel jsem teď zdrátovanej a sešitej v nemocnici. Zachránili mě. Volali mi kamarádi vojáci a nadávali mi, že jsem přežil válku a pak se rozbiju na motorce a že až mě chytí, tak mě zbijou. Během toho, ještě v té nemocnici jsem sháněl pomoc, protože tam ležel samý raněný voják a zásoby se tenčily. Byl to paradox. Osud mě stavěl, kam se mu zlíbilo. Jak osud nakonec ale chtěl…

Přijel Interpol, asi mě zachránilo něco, před čím jsem utíkal. Lvov vazba-nemocnice. Dva měsíce. Byl jsem hledaný v Česku za výtržnictví. Ukrajina mě nechtěla vydat. Já jsem to ale podepsal, že s výměnou souhlasím. Petra stejně chtěla domů a už toho všeho bylo dost. Roman mi pořád říkával, že mě nakonec domů pošle v pětikilovým balíku na vazbu. Měl skoro pravdu. Česko si mě vyžádalo, a já jsem se přesunul do Ostravy na vazbu a odsud mě umístili do Vinařic. Když mě v dodávce přepravovali, smál jsem se, abych zastřel slzy. Díval jsem se na ulici a viděl jsem válku. Měl jsem ji pořád před očima. Ze splínu mě probraly až otázky příslušníků z Interpolu, kteří pro mě přijeli.

Venku chodili v kraťasech a třičkách. Bylo krásně. No stress, žádný bomby, letadla, rakety, mrtvoly, sirény, ohořelé stěny, spálené lesy. Utekl jsem tomu o vlásek. Ale co ty lidi? A myslím lidi, ne jednu nebo druhou stranu. Kdy to skončí? Kolik ještě utrpení? Za něco, co beztak nepatří nám? Lidi se mě ptají a stejně si myslí, že kecám. Nebo mají blbý připomínky. Nebo se ptají hloupě na věci, o kterých nechceš mluvit. Odpovídám stejně blbě. Už jsem se to naučil. Mám teď jiný názor na svět. Ta zem, po které chodíme, není naše. A proč se zabíjíme kvůli území? Naše životy jsou krátké a ti nahoře nás ovládají propagandou, válečnými písničkami, filmy, nenávistí, rasismem, hezkými frčky a kapsáčema. Lákají zbraněmi a krutými prohlášeními. Hurá! Ovce zasáhne nenávist a začnou se vraždit a vlk jen kouká a směje se. Proč páchat genocidu, když ji lidi budou páchat sami.

Jen jim dej prostředky. Eminence vydělává a zbavuje se přebytečného lidstva. Covid byl jen předehra k té vší nenávisti. Je to pořád dokola, ale my to nevidíme, jsme slepí. Od té doby, co jsem přijel, poslouchám jen o válce, jak by co kdo udělal a co by dělal on. Tiše sedím a vím svoje. Neudělali by nic, Nirvana, strach, i když hrdost a motivace by vám říkala, běž dál umřít. Stejně jako já a ty lidi, co jsem viděl. Čekali byste na smrt, nic by už pro vás nemělo smysl, protože ten válka nemá. Jeden den jste a druhý den ne. Tak na co plánovat? Večer myslíte na to, že jste přežili a myslíte po tom na to, co jste viděli, jakou smrtí umřete vy a kolik u toho budete trpět. Pak se otřepete a usnete. A ráno to začne vše od znova. My se budeme zabíjet a oni budou s doutníkem u whisky sledovat ten masakr přes družice na monitoru a spokojeně se smát. Potom nás přes televize budou chválit... levná propaganda.

Nyní jsem v Česku a jsem rád. I když bych se někdy vrátil, každou noc to mám celé před očima – MAGNET – a zážitky, ten adrenalin je moc. Na Ukrajině byli hodní lidé. No, válka lidi stmelí. Ale ten smutek a beznaděj to se nedá popsat. Čekám na konec trestu, ale asi to tak mělo být. Petra je v Česku. Narodil se nám syn. Čekají na mě. S dcerou a synem. Jestli to čteš, jsi odvážná a nejlepší žena na světě. Miluju tě a jinou nikdy milovat nebudu. Vezmu si tě, slibuju.

Syn se jmenuje Roman. Na počest mého padlého kamaráda. Ať je ti země lehká, hrdino. Doufám, že piješ s Odinem pivo u stolu, jak sis přál. Rok a něco jsme byli v tom pekle. Všichni se stále vyptávají, ale stejně nevěří. Už jsem si zvykl. Lidi, chci jen říct, přestaňte válčit, přestaňte být na sebe zlí, a hádat se kvůli politice. Oni nás stejně nevnímají jinak, než chovnou zvěř a zfanatizovaný objekty, i kdybychom se kvůli nim doslova rozkrájeli. Nemá to smysl. Jsme jen oběti něčeho, co nám samotným nic nepřinese. Sláva, boj o území, boj o politický výroky, vyznání a vyznamenání. Když kolem umírají nevinný a děti, sebere vám to duši i rozum. To je realita. A když umřete vy, není nic! A každému z té politiky to je jedno. Trpí ti nejbližší. A vy hnijete v zemi.

Michal Suchar, Věznice Vinařice