Když se Vás někdo zeptá: „Co je Tvým snem?“ Jak byste odpověděli? Spoustu lidí na tuto otázku nedokáže odpovědět, a přitom je tak důležité mít sny a stanovené cíle a jít si za nimi. Krůček po krůčku. Protože jinak má člověk pocit, že jen bezcílně tápe a proplouvá životem, který nabízí tak mnoho. A při tom ke štěstí stačí tak málo.

Před několika lety mi kdosi položil zdánlivě jednoduchou otázku: „Kdyby sis mohla vybrat, kým nebo čím bys chtěla být, kdekoliv, ve kterékoliv době, jak bys odpověděla?

Nejdříve mě nenapadlo nic, ale po krátkém přemýšlení jsem odpověděla, že princeznou na zámku. To byl totiž můj sen z dětství. Poslední sen, na který jsem si vzpomněla. Když jsem se ale dotyčného zeptala, kým by chtěl být on, řekl mi, že sám sebou. Že by nic na svém životě neměnil a že je spokojen. Jeho odpověď mi utkvěla v paměti a začala jsem nad svými sny přemýšlet.

Od malička miluji přírodu, lesy, zvířata a tímto směrem bych směřovala moje snění. Dálkové studium v oboru lesnictví v mých 36 letech byl pro mě ideální začátek, jak si své sny splnit. Ale jak to často v životě bývá, ne vše jde vždy podle plánu, jak jste si vysnili. Měla jsem ošklivou autonehodu a trvalo poměrně dlouho, než jsem se zotavila. Studium jsem musela přerušit, ale svůj sen pořád mám.

Je ráno. Paprsky ranního slunce mě lehce hladí po tváři. Venku zakokrhá kohout a ve větvích stromu slyším sýkorky pět svou jarní ódu. Vůně kávy, kterou mám vedle sebe na nočním stolku mě láká z postele. Na rtech mi pohrává úsměv nad novým dnem a vstávám s dobrou náladou. Bydlím na kraji lesa, v malé hájovně. Její dřevěné obložení zažilo už lepší časy, ale dodává mé chaloupce krásnou patinu. O kousek dál protéká potůček, jehož voda je tak průzračná a čistá, že se dá pít. Chutná sladce a je krásně studená. Jeho koryto je poseté barevnými oblázky. Často pozoruji lesní zvěř, která z něho chodí pít a už ztratila svou přirozenou plachost natolik, že jim má přítomnost skoro nevadí. V malé stodole, kterou mám vedle hájovny, se mi zabydlel Výr Velký (latinsky Bubo Bubo). Loví tam myši a jiné hlodavce a pokaždé, když vejdu dovnitř, pozdraví mě monotónním zahoukáním.

Před hájovnou mám rozkvetlou louku a její vůně mi připomíná letní tábory, kam jsem jezdila jako malá holka. Na louce se pase moje černá kobylka s bílou hvězdou na čele, na které se často projíždím po okolní krajině. Poslední dobou ji musím šetřit a hlídat, protože se jí zanedlouho narodí hříbátko.

Miluji tohle místo. Jeho vůni, barvy, zvuky. Nepopsatelnou krásu západů a východů slunce. Ten klid, který promlouvá přímo do mého srdce. Stejně jako miluji mého muže se synem, kteří se zrovna vrací z ranní procházky po lese, v doprovodu našeho čtyřnohého hlídače – oříška, který neustále vrtí ocáskem.

Tady žiji a tady chci zestárnout. Vychutnávat plnými doušky každý okamžik mého života a přijímat to, co mi nabízí. V souladu s přírodou a hlubokou úctou ke všemu živému.

Najednou se leknu, protože mnou kdosi zatřese: „Vstávej, bude sčíťák!“ Otevřu oči a rozhlížím se kolem sebe. V oknech mám mříže a v očích slzy, protože to byl jen sen. Snažím se vyrovnat s tou krutou realitou a věřte, že to vůbec není snadné. Ale já vím, že až tohle těžké období skončí, půjdu dál za svým snem a jednoho dne se mi splní. A můj sen se stane skutečností.

Šárka Šarajová, VV Ruzyně