Jsem indián! Potetovanej siouxkejma (dakotskejma) náčelníkama, co napráskali generálovi Custerovi u Little Big Hornu a pak se nechali umučit. Bojovali za svůj lid. Vím, jak se cítili! Taky se mi po opojných euforiích proměnily nejhorší noční můry v realitu. Jsem v rezervaci proti své vůli, za to, na co mám podle svého názoru svaté právo. Právo rozhodnout se svobodně, co chci se sebou dělat.

Právo snižovat kriminalitu a pomáhat bojovat proti represivním a zastaralým složkám v nesmyslné válce proti drogám. Tím, že poskytnu některým dlouhodobě nešťastným a zoufalým lidem v čistotě a kvalitě to, co si myslí, že musí mít. A co by si to stejně jinak koupili jinde nařezané, nekvalitní, slabé za mnohem větší prachy, s mnohem více negativními účinky a zdravotně závadné. A tím víc by museli krást, podvádět, prostituovat, shánět, trápit se, aby dosáhli toho, po čem touží.

Tím, že mají víc muziky a kvalitního poctivýho Rock´N´Rollu za takřka cenu nákladů surovin, nemusejí tolik páchat a škodit společnosti. Málokdo tyhle “hlubší úvahy“ o drogovém problému z mých úst chápe (farmaceutické společnosti). Pěstoval jsem to, co evropskej indián v „nové době“ a pln civilizačních úzkostí potřebuje, aby stíhal tempo 21. století a místo bizonů žvýkal alespoň kebab, hot-dog či bábovku od Vietnamců z večerky. Žádný vydělávání na chudácích, jen pokrytí nákladů života a vlastní potřeby.

No nic. To je moje „zvlášť závažná kriminalita.“ Mám krásnou, úžasnou modrookou blonďatou squaw a jsem šíleně zamilovanej. Řeším problém Datla a Princezny z románu Toma Robbinse: „Jak to udělat, aby láska nezmizela?“ Je to hodně těžký! Nesedím poprvé a zažívám stejný muka (ještě horší), jako už několikrát. Dvě squaw odešly do věčných lovišť, když jsem byl ve výkonu trestu, dvě se ukázaly jako – ehm… nestálé, nevěrné, nezamilované. Nevydržely. Chápu. Jaká mladá holka by se chtěla trápit, když má venku tolik lákadel a možností?

S touhle je to jiné. Dotkli jsme se spolu hvězd. Pootevřeli okno do ráje. Možná tam i chvíli byli. Připadám si znovu jako šestnáctiletej. To je doba, kdy jsem s ní v 90. letech chodil poprvé. Tehdy mě v 18 letech zavřeli, naše cesty se rozešly a léta jsme se neviděli.

Já dodělával školu, pak se byl mrknout za rudými bratry a na Woodstock do USA. Toulal se pod dvojčatama, lovil okolo řeky Delavare. Potom toulání po Evropě, „koleta“ (BUSERSování se tomu dnes říká?!), s foukací harmonikou ve Francii… poté jsem se na Šumavě a v Budweis City svědomitě věnoval pomoci bližním, tvrdé práci, tvrdé zábavě v tvrdém prostředí, neustále pod hrozbou ruky zákona a § 2 - 10 let v recidivě (výroba & distribuce).

Ona se mezi tím vdala za myslivce, postavili barák, zažili tragédii, zplodili krásnou zdravou holku, nyní mou kámošku a „mladší ségru“ (fotra už jednoho má). Teď se kvůli mně rozvedla, myslivec vyvádí, je zlej a zákeřnej, mě nechal zavřít. Vše ničí kde a jak může. Bojujem v týhle existenciálně těžký době o naší zamilovanost a lásku. Budoucí štěstí. O to nejkrásnější a nejúžasnější milování, který jsme spolu ve svých čtyřiačtyřiceti letech „na starý kolena“ zažili.

Jak se píšou ty klišé o tom, že se stal zázrak, pohnul se vesmír atd., tak přesně to se nám stalo. Fakt. Pak na mě vlítla zásahovka a ona, slušné děvče, poprvé zažívá v nejhorších chvílích jejího života tu bezmoc, frustraci, zlo, šikanu státních složek. A já mám něco, jako hodně silný deja vu a šílenej strach o ni. Nejhorší je, že ji miluju bytostně, až psychosomaticky. Když se děje něco špatnýho a já to cítím, je mi zle, úzko, bolí mě u srdce, mám vysoký tlak, depky, fyzicky to bolí.

Jen tříhodinová návštěva jedenkrát za měsíc nás na chvíli hodí do tý naší společný zázračný pohody a jistoty, když se můžu vpít do jejích nádherných očí. Jinak je to čiré utrpení. Když jsme spolu, cítíme to úžasný a nádherný, co mezi náma je. To věčný, co nám nikdy nikdo neveme. Ale když spolu nejsme, je to hrůza děs. Na ni je toho taky moc, není na tohle zvyklá, dělá chyby, je nerozvážná, zbrklá, lepí se na ni nekonečná série nehod a neštěstí. Já pak žárlím, chovám se jak idiot, cítím se jak nemoudrej a nezkušenej trouba. Začarovanej kruh.

David Ziegler, Věznice Jiřice