Stála za nemocničním sklem a dívala se na něj. Nebo spíš na to, co z něho zbylo. Pamatovala si ho, když byl v plné síle. Teď tady leží připojený na ventilátory a není otvor v těle, kde by neměl nějakou hadičku.

„Potřebujete něco, sestři?“ vytrhl ji z myšlenek hlas sestry.

Její sesterský mundůr sloužil jako volňásek na všechna oddělení v nemocnici.

„Donesla jsem něco staniční a zároveň se chci zeptat na jednoho pacienta,“ kývla směrem k muži na lůžku.

„Znáte ho? Než ztratil vědomí, bavil celé oddělení, byl neuvěřitelně vtipný, milý a byl z něj cítit…“

Chlast, napadne jako první Klárku a najednou se jí vše vrátí. Stud, když s ním jede v autobuse a on byl na hadry tak, že nevěděl o světě. Čekání, kdy uslyší klíč v zámku a strach, v jakém bude stavu.

„… ale návštěvy za ním nechodí.“ Klára se vrátila z myšlenek zpět na oddělení ARO. Sestra si ale její zamyšlený výraz vysvětlovala jako zanícené vnímání a pokračovala „…je to smutný, když člověk takhle skončí. Jednou se zmínil o své rodině a v tom se mu zlomil hlas. Tak krásně mluvil o své ženě, kterou mu vzala tragická autonehoda a o dcerce, která mu dala vnuka. Měl slzy v očích, musel je nadevše milovat.“

Tak on o nás věděl??? Uvědomoval si vůbec, jak nám ubližoval? Ještě teď po letech se probouzím ze snu, kde hlasitou hudbu doprovází opilecký zpěv nebo citové výlevy a vydírání. Nevím, co bylo horší – ty nadávky, když chtěla utéci k babičce, nebo když ležel na zemi a chrčel. Dodnes, když čeká na svého syna, než se vrátí ze zábavy, chodí neklidně se staženým žaludkem po domě. Strach a úzkost se jí vryly hluboko pod kůži a zasunuté vzpomínky se vrací k životu. Nejraději by do něj bušila pěstmi a křičela, že nic nezapomněla! Ale co, leží tady a bezmocně umírá. Už mu neřekne, že i přes tu bolest a strach ho zbožňovala. Byl pro ni nejvíc.

„Pěkně vás to vzalo, sestři. Ale proč vás zajímá právě tento pacient?“

Klárka si vzala nabízený papírový kapesník, utřela si slzy a řekla:

„Je to můj otec.“

Petr Jelínek, Věznice Nové Sedlo