Byl docela horný červnový den, sezóna v divadle se chýlila ke konci. Nicméně další měsíc práce pro Opernvekstat byl před námi. Seděla jsem ve své šatně a zazvonil telefon. Číslo bylo zahraniční a mně neznámé. Do telefonu se ozval pán, který se představil jako manažer rakouské umělecké agentury a požádal mě o schůzku. Zvědavost ze setkání u mě vyvolala nervozitu a srdce bilo jako o závod. Usmálo se na mě štěstí po těch letech tvrdé práce, odříkání a neustálých konkurzů? Zapřemýšlela jsem..

Drahá moje Alčo, tohle píšu pro tebe,

doufám, že se máš fajn, mámo až do nebe.

Paní Ema byla na první pohled docela obyčejná žena. Jediné zarážející na ní bylo snad jen to, že byla poloviční Romka. Tatínek Čech, maminka se řadila ke komunitě Romů. Zbývalo jí pár let do čtyřicítky, žila sama, v garsonce na kraji předměstí. Nestěžovala si. Byla dokonce ráda, že je sama.

Plave uprostřed nekonečného oceánu, jako korkový špunt, nadnášen nafouknutou záchrannou vestou. Takový konec si nepředstavoval. Věděl, že zkušení námořníci vesty nenosí. To prý aby se dlouho netrápili, když některý z nich spadne přes palubu. Nikdy tyto chlapácké řeči nebral vážně a raději sám hodně dbal na bezpečnost. Nevěřil, že by se někdy dostal do takové situace.