Ať je toto poučení pro holky a chlapce,

dostat se na dno, je jízda z kopce.

Bylo mi jen 15 let,

a mně tenkrát patřil svět.

 

 

Všechno bylo správně načatý,

měl jsem holky krásný, žádný krávy strakatý.

Nosil jsem samý dobrý známky,

stačilo dávat pozor a dělat si poznámky.

 

Začal jsem chodit na střední,

zážitky to byly nevšední.

Poznal jsem tam kluky starší,

toužil jsem k nim taky patřit.

 

Kvůli jejich uznání a mojí „slávě“,

hodně rychle propadl jsem trávě.

Po roce trávy kouření,

došlo mi, že peněz na to není.

 

Začal jsem trávu prodávat,

postavení a penězům se oddávat.

Stovek už mi bylo málo,

chci tisíce, aby to za to stálo.

 

Objížděl jsem párty a akcičky,

zkoušel „éčka“ a jiné věcičky.

Jednou si dal lajničku,

a zhlédl jsem se v perníčku.

 

Těžil jsem ze své pověsti,

a začal obchod s bílou neřestí.

Sto tisíc za měsíc,

chlast, kurvy, auta a ještě víc.

 

Čím více jsem prodával,

nebyl, kdo by mi dodával.

A tohle jsem se naučil,

a sám si perník uvařil.

 

Nepotřebuji maturitu,

uvařím a je sto litrů.

Teď už nadosmrti vím,

Jak ten perník uvařím.

 

Jsem už prostě prokletý,

i když budu dědek stoletý.

Všichni chtěli se mnou kamarádit,

a čas se mnou trávit.

 

Ale nebylo to kvůli mně,

chtěly dávku, ty SVINĚ.

Jednou jsem měl skvělý kšeft,

prodat ten můj dobrý fet.

 

Najednou tam bylo lidí šest,

a mě sráží k zemi pěst.

Byli v černém, něco pořvávali,

ale to už mé smysly nevnímaly.

 

Cítil jsem se jako nahý,

na zemi a připoutaný.

V těle, hlavě záplava adrenalinu,

na zádech batoh plný pervitinu.

 

Zbavili mě práv a svobody,

nedosáhnul jsem dohody.

Přišlo šest let vězení,

o co stát tu vážně není.

 

Kamarádi nezůstali,

holky balík neposlaly.

Všechno píčou ke zdi se mi otočilo,

peníze, holky, rodina, všechno mě opustilo.

 

Rodině jsem dělal jenom ostudu,

nezajímá je cesta mého osudu.

A tak jsem teď za mřížemi,

sám se svými emocemi.

 

Blíží se mi konec trestu,

a jakou si mám vybrat cestu?

Najdu si vůbec práci?

Když se z kriminálu vracím?

 

Nemám žádné vzdělání,

praxi ani nadání.

Mám jen samé exekuce,

seberou mi všechny prachy v mojí ruce.

 

Už teď je můj osud pevně dán,

zase drogy prodávám.

Skončím zase v base,

s rukou na ocase.

 

Nechci už takhle žít,

co mi zbývá, umím pouze drogy uvařit.

Po 30 letech v kriminále,

vařím drogy zas a stále.

Až na smrtelné posteli,

zjistím, že je život v prdeli.

Nemám zážitky, nemám vzpomínky,

zbyly mi jen vězeňské povídky.

Nevím, jak z toho dostat se ven,

aby se mi nesplnil tenhle sen.

 

Nemám velké naděje, že se na mě štěstí usměje.

A tak začínám být smířený s tím, že si život v base odsedím.

 

Jakub „Horácio“ Horák, Vazební věznice Olomouc.

31 let, podruhé ve vězení.