Z chodby zacinkaly klíče. Pro koho asi jdou? Tuhle otázku si kladu vždy, když to cinkání zaslechnu. Dlouhou chodbou se ozývá tlumený hovor. Jsou minimálně dva. Kroky se blíží, klíče cinkají. Podrážky bot klapavým zvukem naráží na mnoho desetiletí sešlapávanou betonovou podlahu. Všichni za dveřmi s napětím čekají, kde se kroky zastaví. Ani já nedýchám a pozorně naslouchám. Už jsou blízko a stále se blíží. V tom zarachotí klíč a odemkne masivní zámek.

Cvak, cvak! Ten typický zvuk, po kterém následuje další dvojité cvaknutí. To od klik, které jsou na každých dveřích. Jedna nahoře, druhá dole. Jsou na každých z těch 30 dveří na téhle chodbě. 

Je to asi 40 metrů dlouhá chodba, po většinu dne tichá a temná. Kdejaký bytový architekt, nebo designér by si řekl, že jí musí být smutno jen s těmi dveřmi, nejsou tu žádné obrázky na zdech, žádné květiny na policích, dokonce ani žádné police. Jen ty dveře, zámky a kliky.

„Dostál!“ zahřměl hlas toho, který právě odemknul. Jsou to asi čtvrté dveře od těch mých. Vše slyším zřetelně a jasně, nemohou být dál. „Všechny věci vysvléct. Podíváme se, jestli sis neublížil,“ dodal.  Na okamžik zavládlo ticho. „Všechno dolů jsem řek!“ zopakoval svůj požadavek muž s obrovským klíčem v ruce. Tentokrát ale tak hlasitě, že se celá ta ospalá chodba probudila v rej veselých ozvěn. I já jsem se lekl.

„Otočit!“ pokračoval hlas po necelých deseti vteřinách. Dotyčnému panu Dostálovi jde svlékání o poznání rychleji. Není těžké si domyslet, o co tu jde. S tím hřmotným klíčníkem přišel ještě doktor, s největší pravděpodobností psychiatr a právě kontroluje, jestli se onen, teď už zcela nahý pan Dostál, nepokusil znovu o sebevraždu. Na téhle smutné, depresivně prázdné chodbě se to občas někomu přihodí. Občas na člověka dolehnou jeho myšlenky a rozhodne se skoncovat s nimi. Ne vždycky se to ale podaří.

„Dobré, dobré,“ prohlásil spokojeně muž s klíčem, teď už mnohem vlídnějším hlasem. Slyšel jsem dokonce úsměv na jeho rtech. Těžké dveře rychle zaskřípaly, následovalo hlasité bouchnutí.

Cvak, cvak!

Cvak, cvak!

Doktor za celou tu dobu neřekl nic. Dvojité kroky se rozezněly chodbou a s nimi tlumený hovor prokládaný hlasitým, bezstarostným smíchem. Vzdalují se. Po několika okamžicích už jen zazní pípnutí elektronického zámku, doprovázené tichým zaklapnutím mřížované brány. Následují kroky mizející po schodech pryč.

Chodba opět ztichla. Teď je to ale mnohem příjemnější ticho. I když to není slyšet, ucítil jsem to kolektivní oddechnutí všech obyvatel oněch dveří s klikami, když rozléhající se kroky zmizely v dálce. I Dostálovi ze čtvrtých dveří od těch mých se ulevilo a jistě je mu mnohem lépe. Dnes už další kontrola nebude a třeba se mu podaří i usnout.

Ostatní se vrátili ke svým denním činnostem. Ke spánku, čtení, nebo balení cigaret a jejich následnému kouření. Všichni ale podvědomě a netrpělivě čekají na další pípnutí brány, na další rázné kroky, které jsou v jejich mozcích spojené s tím deprimujícím cinkáním klíčů. Bez dechu poslouchají každý zvuk odehrávající se za jejich dveřmi, vyhodnocují situaci a modlí se, aby se neotevřely právě ty jejich.

I když většinou nejde o život, jakmile se otevřou ty 10 centimetrů tlusté dveře, každý ví, že budou následovat problémy, nebo nějaká stresová situace, která naruší tu chatrnou, na vlásku visící psychickou rovnováhu.

Na téhle chodbě už žádný, byť problémový člověk o další problémy nestojí. Snad jen ten blázen, co tu byl ještě v úterý. Ale ten už je pryč.

Adam Weltraum, Věznice Mírov

O autorovi: 39 let, pochází z Třebíče, ženatý, má syna. K autorovým zálibám patří hudba, sport, čtení knih a psaní básní.