Máme sílu v lásce, ve své rodině, ale i v naději. Neuvědomujeme si ale, že síla je také v písmenech. Není pouze kladná, ale i záporná. Negativní sílu v písmenech máme také díky vlastním chybám. Ať už se jedná o texty ve zprávách či slovních sděleních, vždy je to síla písmen, ze kterých se slova skládají.

Není to jen ve slovech, ale také třeba v podpisech nás samotných, v našich příjmeních. Já svůj podpis dala do smluv, které se nezakládaly na pravdě. Dala jsem jej zcela dobrovolně, a to, že můj úmysl byl kladný, ochránit tím hlavně druhou stranu, už vůbec nehraje roli. I když jsem žádala soud o finanční šetření druhých stran, nebylo mi vyhověno.

Zkrátka můj podpis, který jsem u soudu potvrdila, postačil. Síla mých podpisů udělala své a já tak byla odsouzena nepodmíněně. Postupně jsem se ve vězení, kam jsem nastoupila sama, učila žít a bojovat sama se sebou. Musela jsem se všemu postavit čelem. Vše zlé je ale k něčemu dobré.

Vězení mi vzalo čas, kdy jsem mohla být se svou rodinou. Vzalo mi mnoho slz a dalo mnoho bolesti. Také mi ale mnohé dalo. Naučila jsem se říci „dost,“ ale také slovo „ne“. Naučila jsem se své chyby pochopit a poučit se z nich. Už vím, jaký je můj životní cíl. Pochopila jsem, že vždy je možnost druhé šance. Stačí jen skutečně chtít. To vše mě ale naučilo nejen vězení, ale také písmena.

Byly dny, kdy jsem skutečně měla pocit, že to už nezvládnu, plakala jsem neustále, trápila jsem se. Hlavou se mi honily miliony myšlenek, a žádná nebyla pozitivní. Tenkrát jsem vzala do ruky dopis mé starší dcery. Četla jsem jej stále dokola. Zjistila jsem, že láska v písmenech mě uklidňuje a dodává mi sílu. Automaticky jsem tak začala pročítat všechny dopisy, co mám.

Skutečně mi daly sílu a naději, že i přes všechna má pochybení mě má rodina miluje a moji přátelé mě mají rádi, i přesto, že jsem ve vězení. Zkrátka, vždy, když je mi smutno, pročítám opět své dopisy. Přestala jsem plakat do telefonu a uvědomila si, že pláčem jsem svým blízkým ubližovala a trápila je.

Svým blízkým jsem dala najevo své přání. Přála jsem si alespoň pár řádků, co budou upřímné a přijdou mi třeba i jen jednou za měsíc. Vysvětlila jsem jim, jakou mi dávají sílu a poté už jen čekala. Jsem moc ráda, že mé přání bylo vyslyšeno a přátelé vycítili, v čem beru sílu. Zároveň mě ale hodně bolelo, že ti, od kterých jsem to čekala nejvíce, se neozvali.

Věta „nemám čas“ je jen výmluva. Zároveň ale tato věta dokáže otevřít oči. Netrápím se už nad tím a soustředím se na sílu z dopisů, co mi přichází a jdu dál. Nedávno jsem měla pocit, že i když jsem daleko, tak v srdcích jsem blízko.

Nyní již vím, že i když budu z vězení pryč, bude to jinak. Reálně budu blízko, ale srdcem vzdálená. Vím ale, že vše zvládnu a překonám. Vím, že budu žít život pouze s těmi, co mě milují a mají skutečně rádi. Už vím, že vyhnout se budu chtít těm, co mé srdce nepochopili a nepochopí v průběhu mého nového života.

Pročítání dopisu mi dává sílu a vím jistě, že nejsem jediná odsouzená. Nejsou to pouhá písmena. Jsou v nich schovány upřímné city, láska. Je to proto obrovská energie pro toho, kdo dopis čte. Máte-li někoho ve vězení, a chybí vám, napište mu. Udělejte si ten čas, věřte, že to stojí za to.

O autorce: Jmenuji se Jana, pocházím z Třince. Mám 4 skvělé děti a úžasného manžela. Rodina a zahrada, to jsou mé zájmy.

Jana K., Věznice Opava