Paní Ema byla na první pohled docela obyčejná žena. Jediné zarážející na ní bylo snad jen to, že byla poloviční Romka. Tatínek Čech, maminka se řadila ke komunitě Romů. Zbývalo jí pár let do čtyřicítky, žila sama, v garsonce na kraji předměstí. Nestěžovala si. Byla dokonce ráda, že je sama.

Dlouhé roky před tím se totiž musela potýkat s týráním od svého manžela. Pouze jednou jí povolily nervy a v afektu, po dlouhé hádce, zasadila manželovi tři rány kuchyňským nožem. Jeden by snad řekl pouhé tři rány. Pro Marka však byly osudné.

Jako důsledek svého jednání si Ema odseděla čtyři roky ve vězení. Po propuštění si vážnou známost nenašla. Jen párkrát si vyrazila pobavit se, či spíš si připomenout, že ještě pořád žije. Z těchto radovánek si ale přinesla jednou pořádné překvapení.

Po výkonu trestu přežívala Ema od nuly k nule. Šikana manžela jí tak snížila sebevědomí, že měla strach jakkoliv se prosadit. Když později zjistila, že čeká miminko, nedokázala víc, než sedět s obličejem v dlaních a zoufale plakat. Markovo dítě? To snad…, zděsila se vzpomínkou na hrůzné zážitky. Až po chvíli jí došlo, že dítě nemůže být jejího zesnulého manžela. Trošku jí to uklidnilo. Přesto si však nebyla jistá, jestli si chce dítě nechat.

Chodila uklízet do budovy hlavního nádraží jen čtyřikrát v týdnu. Její plat stačil tak tak na to, aby zvládla zaplatit činži a aby uživila sama sebe. Nejednou musela opravdu přemýšlet, jestli si vůbec může dovolit nějaké povyražení. A teď najednou dítě?

„Bože můj, pomoz mi, prosím. Řekni mi, jak se mám rozhodnout. To jsou pleny, výživy, hračky, oblečení, škola, školka,“ mumlala si tiše. Jindy zase jen seděla se zasněným pohledem a pohrávala si s myšlenkou, jak je z ní pyšná matka a jak ji její dítě miluje, jako doposud nikdo v jejím životě. V jejím životě se střídaly najednou chmurné nerozhodné a sebelítostivé dny s těmi radostnými, očekávajícími a plnými něhy. Při procházkách si začala více všímat malých dětí, pozorovala maminky obtěžkané taškami, tlačící své kočárky.

Jednou u dětského hřiště se neudržela a odhodlala se oslavit maminku, sedící na lavičce opodál. „Dobrý den, nezlobte se,“ mateřsky si položila dlaň do oblasti pupku. "Mohla bych se podívat na Vaše malinké? Já čekám miminko, své první a…,“ nestihla dopovědět větu.„Co si to dovolujete? Koukejte mě přestat obtěžovat! Nikdo na ty vaše cikánský móresy není zvědavý! Ještě slovo a zavolám na Vás policii. Vypadněte!“ vřískala cizí paní ochranitelsky.

Emu to neuvěřitelně rozesmutnilo. Nebylo to sice poprvé, kdy se setkala s negativní reakcí, ale byla v takovém rozpoložení, že tohle nečekala. Chvíli jenom vyjeveně zírala, pak se ale raději otočila a vydala se k domovu. „Vidíš, nemůžu si tě nechat, lidé nás nemají rádi,“ pohladila se po ještě plochém břiše. Dívala se do země a tiše kráčela s hlavou obtěžkanou myšlenkami.

Najednou jí nohou projela nepříjemná bolest. Zvedla ji, aby se podívala, na co šlápla. Sehnula se a nevěřila vlastním očím. Mezi prsty uchopila starý okousaný dudlík. Zvědavě jím otáčela, jako tou nejposvátnější věcí a v duchu se ptala: "je to náhoda?"

Rychle ho strčila do kapsy. Zbytek cesty urazila v o dost živějším tempu. Doma se neobtěžovala ani si svléct kabát. Hned si sedla do otrhaného křesílka a dívala se na talisman položený na stole před ní. „To není možné tohleto,“ zírala na dudlík a kroutila hlavou. „Je to snad nějaké znamení? Tvá odpověď?“ ptala se a vůbec si nepřipadala v prázdném bytě jako blázen.

„Je tohle sakra tvá odpověď? Tak dobře. Já si to teda nechám, nechám si to!“ zakřičela místo toho do hrobového ticha. Poté propukla v hysterický pláč. O pár hodin později usnula vyčerpáním.

První, co ji napadlo, když se vzbudila, bylo, že se jí to vše jen zdálo. Až když si spojila pohled na včerejší nález svýma opuchlýma očima, uvěřila, že se to skutečně stalo. Ještě chvíli ležela a přemýšlela. Věděla, že bude potřebovat peníze. Uvědomovala si, že nejlepším řešením by bylo najít si lépe placenou práci, jenže nevěděla, kdo ji vezme hned na mateřskou dovolenou. Doufala, že když při přijímacím pohovoru hned řekne, jak se věci mají, najde se alespoň jeden člověk, který přivře oči, a přijme ji.

Další den už vstala plná života a odhodlání. Brzy ráno vyrazila do městské knihovny, kde si na veřejném počítači hledala a vypisovala všechny možné nabídky práce. Celkem jich našla dvanáct v okrese. Pak už jí nezbývalo nic jiného, než přijít domů, obrnit se notnou dávkou trpělivosti a zkusit štěstí po telefonu.

„Haló? Dobrý den. Já Vám volám kvůli volnému pracovnímu místu, které nabízíte na internetu.“ Odmlčela se, aby si poslechla pána z druhé strany. "Ano, životopis Vám samozřejmě zašlu, jen bych ráda hned na začátku upozornila na takovou maličkost.“ A rovnou přiznala, v jaké životní situaci se nachází s tím, že by byla před mateřskou zaměstnána v podstatě jen na zkušební dobu a vrátila by se až po dovolené. O své trestní minulosti zatím raději pomlčela.

„Paní, je mi to líto, ale my potřebujeme dlouhodobé pracovníky. Ne lidi, co nám blokují místo a my za ně musíme hledat náhradu. Snad najdete své štěstí jinde,“ urychleně položil telefon. V podobném duchu se opakovaly téměř všechny telefonáty.

Dva lidé souhlasili s osobním setkáním. Věděla, že bude muset s pravdou ven a stejně tak tušila, že se setká s dalším odmítnutím. Buď kvůli mateřství, nebo kvůli záznamu v rejstříku trestů. Přesto, když šla přesně za deset dní na přijímací pohovor, pokřižovala se pro štěstí.

Sejít se měly v kavárně U zeleného dubu. Už z dálky viděla paní středního věku, o které byla přesvědčena, že je to paní z telefonního hovoru. „Dobrý den, mám tu přijímací pohovor, hledám paní Rádovou,“ nesměle oslovila osamělou paní. Ta zvedla hlavu a udiveně se na Emu podívala. Záhy se její udivený pohled změnil v opovržlivý úšklebek.

„Ano, to jsem já. Posaďte se, prosím,“ pokynula jí. Paní Rádová z Emy tvrdě páčila všechno, co by jinak napsala do životopisu. Vzdělání, koníčky, manuální schopnosti, praxi. Ptala se jí na rodinu, bydliště i závazky. Jestliže z Emy mírně opadlo počáteční napětí, tak teď se zase vrátilo. Vyrůstala uprostřed romského ghetta a podmínky jejich bydliště byly žalostné. Styděla se za to, ale bylo to její součástí.

„Nezlobte se, musíte mě pochopit. Jistě víte, že co se romských občanů týče, jsou s nimi téměř pokaždé jenom potíže. Nechci si znovu, takříkajíc, nasadit veš do kožichu.“ Ema nešťastně sklopila hlavu.  „Ano, chápu to. Proto bych ráda, abyste o mně věděla všechno,“ špitla se strachem.

„Je ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala se Rádová už znovu s respektem. „Víte, byla jsem ve vězení…ale není to, jak to vypadá. Nebyla jsem tam za krádeže, jako většina ostatních,“ dál jí nervózně vysvětlila celou situaci. „Dobře, s tím se snad dá něco dělat, Nechám si vše projít hlavou a ozvu se Vám,“ podotkla Rádová už už se zvedající k odchodu.

„Počkejte ještě!“ vychrlila Ema a chytla Rádovou za ruku. „Taky jsem těhotná! Dlouho jsem o všem přemýšlela a o Vaši práci moc stojím. Chci si své miminko nechat, jenomže sama ho s mojí prací neuživím. Nikdo mě nechce zaměstnat buď proto, že jsem poloviční Romka, nebo kvůli mé minulosti. Ale já nejsem jako ostatní. Potřebuji vaši práci. Moc Vás prosím, jste má poslední záchrana!“ zoufalá slova z ní padala, ani nevěděla jak. Štkala a uslzenýma očima se vpíjela do své společnice.

Jenomže Rádová hned razantně otočila a diplomaticky celou situaci uzavřela. „To myslíte vážně?“ zavrčela tiše. „Vy si myslíte, že si do podniku pustím někoho, kdo hned od začátku lže? Jste stejná jako ostatní! Já tyhle vaše manýry znám. A věřte mi, nejsem na ně zvědavá. Kliďte se mi z očí! Nevím, proč mě napadlo plýtvat svým časem právě s Vámi, když jinde čeká určitě někdo slušný.“ Na to konto se zvedla a rázně odešla pryč.

Ema ještě dlouho poté jen nečinně seděla a nepřítomně zírala před sebe. Už neměla sílu ani plakat. Rádová jí připadala celkem milá a cítila z ní naději. O to víc jí zabolela změna jejího chování.  K domovu se vydala, až když se začalo stmívat. Už zatáčela ke svému domu, když tmu prořízl ostrý zvuk. Ema strachy nadskočila. Zvuk se opakoval. Bylo to něco, co ji vtahovalo zpět do reality. Byla zvědavá, proto se vydala za zvukem. Zhruba o tři ulice dál našla tu hrůzu.

U dopravní značky stál na kost vyhublý, uválený pes, tesknící po svém pánovi. Emě se stáhlo srdce. Téměř okamžitě si k psovi klekla. „Ubožátko, co ti to provedli?“ litovala nebohé zvíře. Bylo jí jasné, že se ho majitel sprostě zbavil. Jakmile se k němu sehnula, okamžitě na ni skočil a začal ji láskyplně olizovat. Hladila ho po uších a tiše k němu promlouvala.

„To víš, že tě tu nenechám, maličký. Prožil sis toho taky asi dost, že? No pojď se mnou. Poběž!“ přikázala mu Ema a odvázala provaz od dopravní značky. Cestou přemýšlela, jak se pejsek asi jmenuje a co bude dál. Doma pro čtyřnohého společníka namočila chleba do mléka, sama si dala suchý rohlík a oba se uložili ke spokojenému spánku.

Druhého dne ji vzbudil vlhký čumák funící přímo do ucha. Společně pak posnídali a vyrazili ven. Pejsek spokojeně ťapkal vedle ní a Ema uvažovala, jestli dělá správné rozhodnutí. „Haló, je tu někdo?“ zavolala v areálu psího útulku přes plot. Ze všech stran se ozývalo psí štěkání. Její nalezený přítel z toho byl celý nesvůj. Asi po pěti minutách vyšla z obytného přístavku mladá žena.

„Co chcete?“ zeptala se nepříjemně a pohled jí sjel na psa vedle ní. „Promiňte, že obtěžuju. Našla jsem ho uvázaného u silnice. Někdo ho tam asi nechal."

"To je výborný! A co my? Máme tu tolik zvířat, že se o ně nestíháme starat. Pojďte dál.“ otevřela bránu majitelka a vpustila Emu dovnitř. Ta ji následovala i se psem do domku.

„Nezlobte se, klidně bych si pejska nechala, žiji sama, ale nejde to. Jsem v dost obtížné životní situaci, hledám práci a vůbec netuším, co bude dál.“ vysvětlovala Ema, zatímco majitelka útulku pečlivě prohlížela zvíře.

„Máte ráda zvířata?“ měřila si ji současně se psem paní domácí. „Ano, ale jak říkám, nemůžu si ho nechat. Je mi to líto.“ odpověděla Ema. „A hledáte práci, říkáte?“ vyzvídala pátravě žena dál. „Hledám. Už nevím, kam se mám obrátit, protože peníze nutně potřebuji,“ znovu vysvětlila celou svou komplikovanou situaci, proč peníze vlastně doopravdy potřebuje.

„No, a nechtěla byste pracovat u nás?“ nabídla jí majitelka. „To myslíte vážně?“ vyvalila Ema oči překvapením. „Ano, myslím. K nebezpečným psům bychom Vás nepouštěli nebo byste dělala jen pomocné práce. Vy potřebujete zaměstnat a my každou volnou ruku. Jen se tady rozhlídněte,“ nabízela dál paní z útulku.

„A co moje dítě?“ byla Ema podezíravá. „Miminko byste si mohla brát s sebou. Můj bratr právě přišel o práci vedoucího dětských táborů a děti mu chybí. Určitě bude rád hlídat, a až Vám malé povyroste, může běhat mezi štěňaty, co Vy na to?“ Nepříjemný tón i výraz byly rázem pryč a paní doslova zářily oči dychtivostí.

„Já..No..Tak dobře.“ souhlasila Ema nevěřícně. „Bezva, začít můžete hned zítra. Jinak já jsem Renata.“ upřesnila majitelka útulku a podala Emě ruku. „Ema, těší mě.“ přivítala ji. Pohladila si bříško a sehnula se k psovi. „A ty, nevím sice, jak se jmenuješ. Ale budu ti říkat Štístko.“ usmála se Ema spokojeně. Štístko totiž započal zcela novou etapu jejího života.

Lucie K., Věznice Opava.