Představte si jeden - nikdy nekončící den. Den, který se neustále opakuje. Stále dokola ta samá hodina. Minuta. Sekunda - okamžik. Čas jako by snad neexistoval. A tak jediné, co určuje ono pomyslné posunutí rafičky směrem kupředu, co způsobí ten strnulý - křečovitý skok, je otevření mohutných ocelových dveří vaší stísněné cely a vyhlédnutí z okna, v němž je dvojitá mříž. Vše ostatní se pohybuje v kruhu. Koloběh noci a dne. Čísla na hodinách jsou bezobsažná. Pokud je ovšem vlastníte.

Veselá kráva

Záchvěvy stesku

Opadlá jehličí

Přerostlá tráva

V dálce zní varhany

Ve zbytku lesku

Tygři už nekřičí

Pobledlá sláva

Teď už jsem nahraný

Spousta lidí si myslí, že byli odsouzeni neprávem či nespravedlivě. Lidé venku (v civilu) zase žijí v domnění, že nám tu nic nechybí. Ať se tu tedy smažíme. Dovolte, abych vás alespoň částečně provedla duševním světem vězně. Ten fyzický totiž… 

Sedím v tý unuděný třídě a sleduji Marušku. Věděl jsem, že po škole se mnou zůstane chvíli venku. Už jsem se nemohl dočkat. Ta poslední hodina ve škole byla snad nejdelší hodinou v mém životě. Kdy už skončí? Já nenávidím čas, kdo vymyslel čas? Já tě nenávidím, čase! Konečně zvoní konec hodiny.