Před dávnými časy v jedné malé vesničce jménem Dobrovody žila malá holčička, které říkali Leontýnka. Žila v malé chaloupce s maminkou a tatínkem. Jejich chaloupka byla sice malá, ale zato útulná a všichni si tam spolu spokojeně žili. 

cat 1941089 1280

 

 

Maminka byla doma s Leontýnkou a staraly se spolu o domácnost. Vařily, uklízely, praly prádlo, a když měly všechno hotové, hrály spolu různé hry a zpívaly písničky. Tatínek chodil do práce, aby rodinu uživil. Někdy musel odjet i na dlouhou dobu, ale pokaždé se domů vrátil a všichni tři byli zase spolu. 

Vesnice se jmenovala Dobrovody, protože kam se člověk podíval, byl jeden rybník vedle druhého a všechny spojoval potok Kačák - to protože na něm všude plavaly malé kačenky. Největší a také nejhezčí ze všech rybníků se jmenoval Brčál. Na jedné straně byl dlouhý písečný břeh, na který se lidé z vesnice chodili  v létě koupat. Po jeho obvodě rostl vysoký rákos, který děti trhaly a dělaly z něho šípy do svých luků, když si hrály na indiány. 

Na jeho protějším břehu byla dlouhá hráz, vedle které rostla stará vykotlaná vrba. Tento rybník ležel hned za chaloupku malé Leontýnky. Když sluníčko zašlo za kopce, noc vystřídala den a měsíc se vyhoupl vysoko na oblohu, vylezl na hráz místní vodník. Sedl si vedle vrby, kouřil svou dýmku a pozoroval nebe plné hvězd. Ze tmy se občas ozývalo kuňkání žabek a někdy z lesa zahoukala sova. 

Lidé se vodníka báli, a proto po setmění k rybníku nechodili. Vodník nebyl zlý, ale měl rád svůj klid, a tak babské povídačky o tom, že vodníci stahují lidi pod hladinu a jejich dušičky zavírají do malovaných hrníčků nevyvracel. Jmenoval se Alois a v rybníce žil snad už od nepaměti. Měl dlouhé bílé vlasy, zelený frak a červené kalhoty, ke kterým si ušil červené botičky.

Nikoho z plavců nikdy nerušil, ani netopil, a lidé ho také nechali poklidně žít. Proto spolu žili v pohodě až do jednoho dne. Byl zrovna konec června a malá Leontýnka dostala od maminky a tatínka malého mourovatého kocourka. Byl totiž poslední den školy a Leontýnka přinesla domů krásné vysvědčení, proto dostala koťátko jako odměnu. Měla z něho strašnou radost a celé odpoledne si s ním hrála na dvorku. 

Chvíli honila ona jeho, chvíli on ji, a když bylo už unavené, Leontýnka mu dala čerstvé mlíčko a trochu masíčka, které maminka schovala od oběda. Byla šťastná a hned z nich byli nejlepší kamarádi. Když se večer zase přihlásil o slovo a měsíc svítil na jasné obloze, Leontýnka už spinkala ve své postýlce a malé koťátko vedle ní spokojeně předlo.

V noci ale nejspíš dostalo hlad, seskočilo z postýlky na zem a vyrazilo samo do tmy. Jenže to v chaloupce ještě dobře neznalo a octlo se na malé zahrádce za domečkem. Směrem od rybníka slyšelo žabí kuňkání a nemohlo jinak, než vydat se to prozkoumat, protože malá koťátka, stejně jako malé děti, jsou velice zvídavá.

Šlo vysokou trávou směrem k místu, odkud se neznámé zvuky nesly. Brzy se ocitlo až na samém okraji hráze, postupovalo sice velmi opatrně, ale ještě své malé tlapičky nemělo úplně pod kontrolou a najednou spadlo do vody. Leontýnku vzbudilo jeho hlasité mňoukání a naříkání. Kočky totiž nemají rády vodu, a malá koťátka teprve ne. A taky neumí vůbec plavat. 

Leontýnka vyskočila z postele, neobula si ani své bačkůrky a utíkala malému koťátku na pomoc. Tu chvíli úplně zapomněla, že sama neumí ještě pořádně plavat, když jí nedrží maminka nebo tatínek. Teď bez rozmýšlení skočila do rybníka za svým koťátkem, aby ho zachránila. Na tom místě byla ale veliká hloubka a Leontýnka nedosáhla na dno. 

Tak kocourka držela vysoko nad hlavou, aby nebylo ve vodě, a snažila se dostat ke břehu a volala o pomoc. Její volání naštěstí slyšel vodník Alois, který se zrovna v tu chvíli vracel z obhlídky ostatních rybníků. Ve vteřině skočil do vody, proměnil se v kapra, aby plaval co nejrychleji a cobydup byl u Leontýnky. Proměnil se zpátky ve vodníka a vytáhl je i s koťátkem z vody ven.

Leontýnka se ho nejdřív polekala a měla z vodníka strach. Ale když viděla, že se na ní usmívá a došlo jí, že je vlastně oba zachránil, bát se ho přestala. "Neboj se mě, maličká, já ti přece neublížím!", řekl milým hlasem Alois. "Já už se vás nebojím a děkuji vám, že jste nás zachránil!" 

V tu chvíli přiběhla k rybníku i maminka s tatínkem. Objali pevně Leontýnku a děkovali vodníkovi. Na oplátku mu nabídli pozvání na nedělní oběd. Alois rád nabídku přijal a na návštěvu se moc těšil. V neděli přišel, jak slíbil a nejvíc mu zachutnaly tvarohové buchty. Snědl jich plný talíř a maminka mu ještě zabalila do ubrousku na potom. 

Od té doby chodil Alois na buchty každou neděli a s Leontýnkou se rychle skamarádili. Naučili jí plavat a občas ji proměnil v rybu, aby jí ukázal, jak to vypadá u něho doma. Od té doby se už ani ostatní lidé Alois se nebáli a za úplňku chodili i s dětmi k rybníku, kde jim vodník vyprávěl pohádky a staré příběhy. Leontýnka tak měla svého kocourka a nového kamaráda, se kterými zůstala už napořád. 

 

O. M., Věznice Ostrov

0
0
0
s2smodern
powered by social2s
OSense O-Sense