Sedím v tý unuděný třídě a sleduji Marušku. Věděl jsem, že po škole se mnou zůstane chvíli venku. Už jsem se nemohl dočkat. Ta poslední hodina ve škole byla snad nejdelší hodinou v mém životě. Kdy už skončí? Já nenávidím čas, kdo vymyslel čas? Já tě nenávidím, čase! Konečně zvoní konec hodiny.

První, kam s Maruškou půjdem, bude starý splav, kde vodní přepad je tak silný a mohutný, že tam není slyšet vlastního slova. Chodívali jsme tam s Maruškou si zakouřit. Nebyli jsme kuřáci nebo závislí na nikotinu, ale prostě jsme kouřili. Asi jsme si chtěli dokazovat, že jsme už dospělí. 

Maruška si sedla vedle mě na hráz a začala mi vyprávět, co jí čeká doma a co bude muset doma přes víkend udělat. Já ji i přes hukot vody slyšel každé její slovo a Maruška moje také. Vnímal jsem jí a Maruška vnímala mě. Tedy když jsem Marušku vnímat chtěl. A jak mi tak prostě něco Maruška vypráví, tak já se jí jen dívám do těch modrých krásných očí. 

Voněla levandulovou voňavkou a její rty byly červené jako zralé jahody. Já se na ní nemohl vynadívat. Byla prostě překrásná. Najednou mě Maruška praští do ramene. A slyším, jak mi říká: “proč na mě tak koukáš a nic neříkáš, Láďo?” Co jsem měl jako Marušce odpovědět? Že když se jí zadívám do očí, tak nejsem schopen ani komunikovat? 

Odpověděl jsem: “a co mám říkat, Maruško? Já tě přece poslouchám.” Maruška pokračuje ve vyprávění. Rozpustí si vlasy a gumičku si přetahuje přes ruku. Ruku měla místy pokapanou inkoustem, nehet na malíčku měla natřený zelenou barvou a z boku na ruce měla napsáno 3:10. Byl to čas, kdy jí odjížděl autobus. 

Při vyprávění jí neposlušný pramínek vlasů neustále přepadával přes tvář. Přes rty a přes celou stranu jejího obličeje. Opět nic neříkám, jen mlčky sleduji. Opět mě Maruška uhodí a znovu se mě ptá: “zase mě neposloucháš?” Já odpovím, že poslouchám a Maruška se mě zeptá: “a co jsem teda říkala, hm?” 

Já mlčím. Zadívám se na ní. Zvednu ruku a dám jí její neposlušný pramínek, který měla přes obličej na stranu a políbím ji na sladké rty. Maruška se na mě dívá a já na ní. Jen se oba na sebe dlouze díváme. Nikdo nic neříká. V Maruščiných očích, těch krásným modrých očích, bylo něco, na co nikdy nezapomenu. Maruško…

Ano, snad jsem ti to měl říct, že jsi moje první láska, která zůstává v srdci celý život. Vyčítám si to, jako spoustu věcí, které jsem v životě pokazil. Před nedávnem jsem byl odsouzen k desetiletému trestu a má šance, že ti to někdy sdělím osobně už navždy zmizela. Zůstaly mi jen vzpomínky, ale i ty jsou krásné, protože to opravdu krásné bylo.

Sbohem Maruško!

L. C., Věznice Všehrdy