Vyrůstala jsem v neúplné rodině. Mně a mému bratrovi se otec oběsil. Mamka se znovu vdala a máme další sourozence, dohromady je nás pět. Mamka nás vychovala sama a obětovala nám celý svůj život. Tak je tomu doposud. Vychovává nám i naše děti. Sestře tři děti. I přes všechnu její lásku k nám jsme já a můj starší bratr skončili ve vězení. Ne jednou, ve vězení jsem počtvrté.

 

 

Když je člověk zavřenej, má spoustu času přemýšlet. A tak se ptá často sám sebe na všechny ty otázky, na který ne vždycky najde odpověď. Zamejšlí se třeba nad tím, kdo je vlastně jeho rodina. A co pro něj znamená. Co ještě on znamená pro ni. A myslí i na svoje kamarády. Na svý bejvalý kámoše ze světa tam venku. Přemejšlí, kteří to vlastně jsou. A přemejšlí, kolik jich vlastně zbylo. Není si jistý, a tak se ptá sám sebe, kdo je on sám. A co by dělal na jejich místě. A taky, co by dělal na místě svý ex. A všech těch žen, které odešly. Napadaj ho nejrůznější odpovědi. A cejtí křivdu. Otázek je spousta.

 

 

Zrozen z pekla

Rodina – toto slovo zná každý. Ať se jedná o nevzdělaného Roma nebo i inženýra atomové fyziky. Je to základ našeho šťastného a dobrého života. Jsou ale i tací, kteří vědí, co to rodina je, ale jejich život je stejný jako život osamělého vlka. Víte, co to rodina je, vidíte ve svém okolí, jak rodina funguje, tiše jim ve skrytu duše závidíte, ale nemáte ji. Tehdy si, po tom všem, uvědomíte, jak je rodina důležitá, jak vám pomáhá a vás trápí a nesmírně bolí, že ji nemáte. Nemáte totiž nikoho. Jste sám. A to je můj případ.

 

 

Já, vymodlené dítě, na které se všichni z rodiny těšili. Oplakávali štěstím můj příchod na svět. To ale ještě nevěděli, že za pár let budou plakat smutkem kvůli životu, který jsem si vybrala.

 

 

V této době, kdy jsme všichni ochuzeni o návštěvy, nám vedení věznice umožnilo Skype videohovory s rodinou. Je to ani ne týden, co jsem skypoval s mojí mamkou, byla tam i moje 17letá dcera a můj 3letý syn, abych se alespoň trochu potěšil a povzbudil, že je vidím. Jenže šok, který následoval, mě naprosto ochromil.

 

 

Vojtíškovi bylo právě 5 let. Oslavu mu však uspořádali už o týden dříve, protože právě v den jeho narozenin musel tatínek odjet. „Nějakou dobu tady s vámi nebudu“, řekl Vojtíškovi. „Ale jak se vrátím, zase spolu půjdeme do lesa, budeme jezdit na kole a hrát si na hřišti“.

 

 

Bylo to jednoho podzimního dopoledne, malé červené auto jelo krajinou. Možná protože řidička telefonovala, možná protože byla rozzlobená na svého přítele, s kterým si volala, možná jen drobné přehlédnutí způsobilo, že bez jakýchkoli obav vjela do křižovatky. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy v jejím směru jelo, s plným právem přednosti v jízdě, nákladní auto. Jak suše uvádí znalecký posudek z následného policejního šetření, malé auto prudce změnilo směr a obě vozidla zastavil svah podél silnice. To malé auto změnilo tvar do písmene C podél čelní masky náklaďáku. V telefonu po této velké ráně bylo chvíli slyšet jen ticho, velmi zvláštní pohltivé ticho. Telefon v handsfree zůstal funkční, ani hovor se nepřerušil. Po nějaké době byl slyšet příchod svědků nehody a posléze i záchranářů s věcným komentářem, že zde už nelze pomoci.

 

 

Jmenuji se Robert Gabčo, jsem z Břeclavi a je mi 42 let. Jsem toho času ve vazební věznici již pomalu rok. Jsem čísloL3GX6, a touto cestou píši svůj příběh o rodině, vztahu, zklamání. Jako každý malý kluk chce v životě lásku svých rodičů a pokud možno jít správným způsobem a mít ve svém srdci hrdinu otce. Abych ho ctil a byl můj vzor.

 

 

OSense O-Sense