Jmenuju se Zdeněk Ladič , je mi 34 let a pocházím ze Štětí. Mám syna a dceru, výbornou mamku a tátu a samozřejmě čtyři blázniví sourozence. Dva bratry a dvě sestry. Pocházím z dobré rodiny a já jsem ta černá ovce, která je skoro v každé rodině. Dostal jsem 12 let za loupež a do konce mi zbývá půl roku. Udělal jsem tolik špatností, že si to nedokážete představit. Kradl jsem a loupil a bral drogy. Jestli jsme nevinný? Určitě ne.
Každý může tvrdit, jak se napravil a jak ho vězení změnilo, ale jestli je to pravda, ukáže až svoboda. Když jsem byl venku, tak jsem měl vše, co jsem si od rodiny mohl přát. Neměli jsme peníze, ale měli jsme pouto, který nikdo neroztrhne. Ale já chtěl víc, a byl jsem bezohlednej. A to pouto jsem roztrhl.
Nikdy jsem si neuvědomoval, co tím způsobím mým rodičům a mým dětem. Bylo mi to jedno a když se mě někdo zeptá, jak se má moje rodina teď, tak mu řeknu, že můj táta je nemocný a léčí se se srdcem a máma má cukrovku. Mí děti jsou bez otce. A když se na to dívám, tak za vše můžu já.
Je jednoduchý jít něco ukrást, nebo si vzít drogu, ale není jednoduchý někomu dát zdraví. A to je to, co mě mrzí. Víte, co je na tom nejlepší? Že moje rodina mě miluje, i přes to, co jsem udělal. A to jsem jim vzal kus života. Vrátit jim ho nemůžu, ale můžu se změnit. Když to dokážete Vy, tak já taky. Vy, co čtete moje řádky a můj příběh, tak vím, že Vy jste ti, co nikdy tu chybu neuděláte, protože vy jste ti, co neroztrhnou pouto.
Až mě pustí, tak první, co udělám, že dám pusu mámě a tátovi a poděkuju jim a budu se snažit jim pomoct, protože oni jsou ti, co si to nejvíce zaslouží. Rodičem, jakým jsou oni, chci být taky. Takže za branou je pro mě pouto, který už nikdy neroztrhnu. Já budu tím poutem za branou.
Zdeněk Ladič, Věznice Oráčov.
